(Robert Musil)
„Maminko, nemohla bys zase udělat to svoje kouzlo? Víš, to, jak si začarovala monsieur Frederiqua!“
„Maminko, nemohla bys zase udělat to svoje kouzlo? Víš, to, jak si začarovala monsieur Frederiqua!“
„Nino, to už jsme si vysvětlily, že si monsieur Frederiq zlomil tenkrát nohu v krčku a že vám pak na měsíc odpadnul tělocvik byla náhoda, já jsem s tím neměla nic společnýho!“
Nina kýve, jako že chápe, ale někde v koutku své devítileté dušičky chce pořád věřit, že maminka je čarodějka, co může uřknout všechny, co se jí nebo její rodině postaví do cesty. I monsieur Frederiqua, který spíš než tělocvikáře na prvním stupni připomíná seržanta Hartmana z Olověné vesty, co driluje vojáky ve Vietnamu.
„Když já na ty dostihy nechci!“
Nina v češtině plave stejně jako v tělocviku.
„Dostihy jsou pro koně, ty máš běžecké závody. A umět rychle běhat ti jednou může zachránit život, co ty víš!“
Dodám ještě nějaké klišé, jako že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Přesto spíš v duchu myslím na větu Roberta Musila, že sport je přípravou na dobrodružství, které nikdy nepřijde. Musila si ale Nina bude muset časem objevit sama.
Vztah naší rodiny k tělocviku a potažmo tělocvikářům je komplikovaný, jemně řečeno. Jen Andrej
Vztah naší rodiny k tělocviku a potažmo tělocvikářům je komplikovaný, jemně řečeno. Jen Andrej
v tom má, jako vždycky ve všem, jasno. Jediný sport, který uznává, jsou šachy, na milost bere ještě šerm, ale jen ten historický. Kdysi v začátcích našeho vztahu, když jsem ještě měla upřímnou snahu naučit se rumunsky, než jsem zjistila, že s Andrejem si francouzsky stejně řekneme všechno, co potřebujeme, a tchyni je lepší nerozumět, jsem si našla učitelku rumunštiny. Shodou okolností byla ze stejného města jako Andrej.
„Ty chodíš s Andrejem? Tím olympionikem?“ vykulila na mě oči v posvátné úctě. Tak to bude určitě omyl, pomyslela jsem si a několikrát jsem jí opakovala Andrejovo příjmení, možná to jenom špatně vyslovuju? Nedorozumění se ovšem záhy vysvětlilo, když se ukázalo, že Andrej skutečně zvítězil v celostátním kole olympiády, ale olympijskou disciplínou byla filozofie.
Můj tatínek byl juniorský mistr republiky v dráhové cyklistice a později hokejový rozhodčí a maminka krajská přebornice ve skoku do výšky. Bylo tedy jasné, že z jejich dcery bude sportovkyně. Copak o to, sportů jsem vystřídala hodně. Nejdřív krasobruslení, protože se mi líbily holčičky s ulízanými drdůlky a flitrovými šatičkami, které jsem vídávala, když jsme chodili za tátou na stadion. Myslela jsem si, že když se přihlásím do krasobruslařského oddílu, rázem se z ušatého kluka, tedy ze mě, stane princezna. O několik let, pět otřesů mozku a nespočet potrhaných flitrových šatiček, protože kdo má trpělivost se do toho úzkého polyesterového čehosi soukat, později, bylo jasné, že ze mě další Katarina Wittová nebude. Rodinná rada rozhodla, že půjdu na basketbal. Jsem přece vysoká, musí mi to jít samo. Nešlo. Před každým víkendovým zápasem jsem si říkala, proč radši nemůžu soutěžit v historii nebo v literatuře. V bílých podkolenkách a plandajících trenkách a tílku jsem se cítila jako ještě větší idiot než ve fialových flitrových šatičkách, jen ten polyester škrábal úplně stejně. Když se na letním soustředění našeho basketbalového klubu rozšířily vši, brala jsem to jako vysvobození. Zatímco ostatní hráčky z týmu objevovaly ráno ve společné umyvárce brebery ve vlasech s vyděšeným jekotem, já jsem cizopasné hmyzáky ve svých vlasech na ježka přivítala s tichou úlevou.
Můj tatínek byl juniorský mistr republiky v dráhové cyklistice a později hokejový rozhodčí a maminka krajská přebornice ve skoku do výšky. Bylo tedy jasné, že z jejich dcery bude sportovkyně. Copak o to, sportů jsem vystřídala hodně. Nejdřív krasobruslení, protože se mi líbily holčičky s ulízanými drdůlky a flitrovými šatičkami, které jsem vídávala, když jsme chodili za tátou na stadion. Myslela jsem si, že když se přihlásím do krasobruslařského oddílu, rázem se z ušatého kluka, tedy ze mě, stane princezna. O několik let, pět otřesů mozku a nespočet potrhaných flitrových šatiček, protože kdo má trpělivost se do toho úzkého polyesterového čehosi soukat, později, bylo jasné, že ze mě další Katarina Wittová nebude. Rodinná rada rozhodla, že půjdu na basketbal. Jsem přece vysoká, musí mi to jít samo. Nešlo. Před každým víkendovým zápasem jsem si říkala, proč radši nemůžu soutěžit v historii nebo v literatuře. V bílých podkolenkách a plandajících trenkách a tílku jsem se cítila jako ještě větší idiot než ve fialových flitrových šatičkách, jen ten polyester škrábal úplně stejně. Když se na letním soustředění našeho basketbalového klubu rozšířily vši, brala jsem to jako vysvobození. Zatímco ostatní hráčky z týmu objevovaly ráno ve společné umyvárce brebery ve vlasech s vyděšeným jekotem, já jsem cizopasné hmyzáky ve svých vlasech na ježka přivítala s tichou úlevou.
„Jééé! Já taky! Musím to říct trenérce, budu muset domů…“ vyjekla jsem naoko zděšeně, ale v duchu jsem se už viděla na chalupě u prarodičů, kde si budu ležet v houpací síti se slušivým turbanem z ručníku, na hlavě zábal z alpy francovky, a budu si klidně a nerušeně číst. A široko daleko bude slyšet jen zpěv ptáků, žádné „Dělej! To máš! Přihraj! Zaber! Pohni!“
Vystřídala jsem ještě sportovní gymnastiku, aikido, orientační běh a dva sporty, jejichž smysl i pravidla mi dodnes unikají, florbal a lakros, než rodinná rada konečně kapitulovala a místo dalšího sportu jsem se mohla přihlásit na dramaťák. Tělocviku na gymplu jsem se ovšem vyhnout nemohla. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Dnes tak můžu, s jistou neskrývanou hrdostí v hlase, dávat k dobru historku, jak jsem v kvartě v pololetí z tělocviku propadla a musela mě přijet přezkoušet komise složená z tělocvikářů z celého kraje.
Vystřídala jsem ještě sportovní gymnastiku, aikido, orientační běh a dva sporty, jejichž smysl i pravidla mi dodnes unikají, florbal a lakros, než rodinná rada konečně kapitulovala a místo dalšího sportu jsem se mohla přihlásit na dramaťák. Tělocviku na gymplu jsem se ovšem vyhnout nemohla. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Dnes tak můžu, s jistou neskrývanou hrdostí v hlase, dávat k dobru historku, jak jsem v kvartě v pololetí z tělocviku propadla a musela mě přijet přezkoušet komise složená z tělocvikářů z celého kraje.
„Propadla? Jako úplně propadla? Nikoho takového neznám! A já jsem si myslel, jaký jsem byl borec, když jsem měl čtyřku!“ uznale pokývne hlavou můj vedoucí diplomové práce na vysoké škole, ten, co mě naučil číst Roberta Musila.
„Jo, úplně propadla!“
Nebylo to ale tak lehké, jak lehce se to teď po letech v teple holešovické hospody vykládá. V rámci pubertální revolty jsem na běh na pět set metrů nastoupila v mrazivém únorovém ránu ve svém klasickém cvičebním úboru: konverskách, ustřižených manšestrácích a tričku Hudba Praha. Když mně potom profesorka Petrová, aprobace tělocvik a chemie, moje nemesis, vařila v kabinetu šípkový čaj do baňky na rozpouštění modré skalice, abych nedostala zápal plic a neumřela, a zkušební komisi zalhala, že výmyk a přemet stranou už dělat nemusím, protože ty umím na jedničku, věděla jsem, že jsem tento několik let trvající souboj vůlí vyhrála.
Nebylo to ale tak lehké, jak lehce se to teď po letech v teple holešovické hospody vykládá. V rámci pubertální revolty jsem na běh na pět set metrů nastoupila v mrazivém únorovém ránu ve svém klasickém cvičebním úboru: konverskách, ustřižených manšestrácích a tričku Hudba Praha. Když mně potom profesorka Petrová, aprobace tělocvik a chemie, moje nemesis, vařila v kabinetu šípkový čaj do baňky na rozpouštění modré skalice, abych nedostala zápal plic a neumřela, a zkušební komisi zalhala, že výmyk a přemet stranou už dělat nemusím, protože ty umím na jedničku, věděla jsem, že jsem tento několik let trvající souboj vůlí vyhrála.
V kvintě a v sextě jsem už měla pokoj a mohla si místo tělocviku číst. Jako naschvál mě ale začalo bavit běhat, protože dospívání s sebou přináší spoustu věcí, před kterými by člověk nejradši utekl, i když jenom podél Labe do nejbližší vesnice. A tak jsem si koupila svůj první opravdový cvičební úbor, který nebyl z polyesteru a nekousal, a dokonce se mi i trochu líbil, chrpově modrý s třemi pruhy, a s profesorkou Petrovou uzavřela křehké příměří.
Na to všechno teď myslím, když vedu Ninu na běžecké závody. Ve městě, kde pořád prší, dnes prší ještě víc. Dvě ze tří škol, které se mají závodu zúčastnit, to vzdaly. V katolické škole, do které chodí Nina, ale vědí, že život je nepřetržité utrpení, na které je třeba se připravovat od nejútlejšího věku. A tak se teď zmoklé postavičky houfují na startu a papírová čísla přišpendlená na dresech, jak jinak než z kousavého polyesteru, se pomalu roztékají.
Na to všechno teď myslím, když vedu Ninu na běžecké závody. Ve městě, kde pořád prší, dnes prší ještě víc. Dvě ze tří škol, které se mají závodu zúčastnit, to vzdaly. V katolické škole, do které chodí Nina, ale vědí, že život je nepřetržité utrpení, na které je třeba se připravovat od nejútlejšího věku. A tak se teď zmoklé postavičky houfují na startu a papírová čísla přišpendlená na dresech, jak jinak než z kousavého polyesteru, se pomalu roztékají.
Z reproduktorů zní nějaká optimistická hudba, ale počasí si notuje svou, potopa a konec světa. Děti musí běžet okruh dvakrát. Nejdřív prý na zkoušku, aby věděly, kudy trasa vede, a až pak hned na čisto. Většina jich samozřejmě po prvním zkušebním kole už nemůže a předčasně se vyčerpá. Je to nelogické, ale jsem v zemi surrealistů, tak tu už dlouho v ničem žádnou logiku nehledám. Navíc, já sama pocházím ze země Kafky, co bych jim tu mohla vykládat.
Držím se stranou jako všude, kde se houfují davy. Postavím se do dolíčku před cílovou rovinkou a nejvíc fandím těm dětem, které dobíhají mezi posledními. Nejsou na to zvyklé, fandit se přeci má jen vítězům. Ale čím víc se zmoklá a zrudlá postavička nešťastně plouží, tím víc nadšeně křičím: „Bravo!!! Ještě kousek! Jsi dobrá! Už jsi skoro v cíli!“
Jedna holčička se překvapeně zastaví, otře si nevěřícně zamlžené brýle a pak mi nonšalantně zamává, úplně jako filmová hvězda.
Závod je u konce. Nina skončila někde uprostřed, a to je dobré. Běžím za ní s nepromokavou bundou jako správná matka kvočna. Bunda je zlatá a připomíná mi termální folie, do kterých záchranáři balí vylovené lidi z moře po ztroskotání lodi. Nina ale bundu nechce, chce utěšovat kamarádku Máju, co doběhla, nebo spíš došla, jako předposlední. Stojím se zlatou bundou bezradně uprostřed pobíhající skrumáže promoklých dětí a organizátorů v neonových vestách.
Závod je u konce. Nina skončila někde uprostřed, a to je dobré. Běžím za ní s nepromokavou bundou jako správná matka kvočna. Bunda je zlatá a připomíná mi termální folie, do kterých záchranáři balí vylovené lidi z moře po ztroskotání lodi. Nina ale bundu nechce, chce utěšovat kamarádku Máju, co doběhla, nebo spíš došla, jako předposlední. Stojím se zlatou bundou bezradně uprostřed pobíhající skrumáže promoklých dětí a organizátorů v neonových vestách.
„Nemohla bych si půjčit Vaši bundu?“ ozve se za mnou nejistý hlásek.
Sophia, blonďatá holčička, co je ve všem nejlepší, nikdy se jí nezašpiní uniforma a s Ninou si děláme legraci, že je ve skutečnosti mimozemšťanka. Na krku jí visí zlatá medaile. Není to žádné překvapení, vyhrála i minulý rok a příští rok určitě vyhraje zase. Podávám ji Nininu bundu.
„Můžu Vám něco říct?“ ptá se tím nejistým zkřehlým hláskem. „Mně se ke konci ale strašně chtělo zvracet, už jsem opravdu vůbec nemohla.“
Nevím, co na to mám rychle odpovědět, zapnu ji zlatou bundu až ke krku, nechci říct nějakou hloupost, a už vůbec ne tu větu od Roberta Musila, která mě pořád napadá, ale než si to v hlavě ve francouzštině správně sesumíruju, obklopí Sophii nadšený skandující dav jejích spolužáků a Sophia se šťastně usmívá. Nesmím pak zapomenout doma Nině říct, že přeci jenom není mimozemšťanka. Ale nejdřív jí budu muset nějak vysvětlit, že s tím, že monsieur Frederique dostal oboustranný zápal plic a bude nejmíň měsíc na nemocenské, opravdu nemám vůbec nic společného.
