Bláhově se vydáváme objevovat Toulovcovy maštale, pískovcové skály zasazené v malebné krajině Žďárských vrchů.
Je mi zima. Potem prosáklá krosna studí má záda, kéž bychom tam už byli. Jenže kde tam?
Rodičům jsme namluvili, kde budeme přespávat, ale ve skutečnosti nevíme, kam složíme hlavy.
Slunko už se loučí a my belháme, nohy podepsaly výpověď, a nad myšlenkou spánku se červenám víc
a víc.
„Heureka, všichni honem sem!“ volá ten, co 15 kiláků ujel v buse, a teď si hraje na hrdinu, že hopká v předvoji. Sem, do nejprudšího kopce?
Ani mě nehne, vůle karmy a krosny mě převrátí a pobiju ten novej vařák. A tak se svojí božsky asertivní povahou šplhám přes ty kořeny, snad mě od pádu zachrání komickej postoj shrbený stařenky. Tam nahoře, teda dole pod skalou, si heurekář pochvaluje svůj poklad, mezitím co my smířeně dodýcháváme. Onen poklad, převis skály skýtající prostor pro přespání, byla vážně trefa do černého, tak strefujeme endorfiny, excitace cesty přinesla své ovoce.
Oheň byl rozdělán a karty vrženy. Noc tancovala kvapík, když jsme s mými nejbližšími, v té době však jen spolužáky, samou blažeností z absolvované túry seděli a pozorovali sebe. A červnové nebe. Nevím, kolik z nás mohlo už v tu chvíli vědět, jak si budem důležití, jak moc nás ta noc spojí.
Spočinuli jsme u zdroje, naladili kytary, cíl už byl dlouho určen. Prozpívat čas, dokud nezačne směna ptákům, snad aby v lese nebyl moment ticha. Omámeni účinky hudby a noci tedy pějeme při sobě, a ve zpěvu je znát ona srdcovost, že jen neotvíráme pusy, ale hluboce cítíme každé vyřčené slovo. Zbyli jsme si na sebe. My, zbylí. Studenti druhého ročníku, co snad víc se chtěli začlenit, když oheň vypráví, co srdce dávno ví. V každém, jednom, z nás, už totiž dávno kvetl pocit třídního přátelství, však noc nám dala čas k rozvinutí těch pupenů.
Dřepíme u ohně a vzájemně se zahříváme, protože údělem červnových nocí je studit chladnými rány, to je ten moment, kdy na rameno mi klepe uvědomění. „Vidíš ty jiskřičky, cítíš svůj tep?“
Oheň byl rozdělán a karty vrženy. Noc tancovala kvapík, když jsme s mými nejbližšími, v té době však jen spolužáky, samou blažeností z absolvované túry seděli a pozorovali sebe. A červnové nebe. Nevím, kolik z nás mohlo už v tu chvíli vědět, jak si budem důležití, jak moc nás ta noc spojí.
Spočinuli jsme u zdroje, naladili kytary, cíl už byl dlouho určen. Prozpívat čas, dokud nezačne směna ptákům, snad aby v lese nebyl moment ticha. Omámeni účinky hudby a noci tedy pějeme při sobě, a ve zpěvu je znát ona srdcovost, že jen neotvíráme pusy, ale hluboce cítíme každé vyřčené slovo. Zbyli jsme si na sebe. My, zbylí. Studenti druhého ročníku, co snad víc se chtěli začlenit, když oheň vypráví, co srdce dávno ví. V každém, jednom, z nás, už totiž dávno kvetl pocit třídního přátelství, však noc nám dala čas k rozvinutí těch pupenů.
Dřepíme u ohně a vzájemně se zahříváme, protože údělem červnových nocí je studit chladnými rány, to je ten moment, kdy na rameno mi klepe uvědomění. „Vidíš ty jiskřičky, cítíš svůj tep?“
Epiphany okamžiku, oka mžiku.
Jsou to totiž ony, které plní oči druhých, když nic jim nechybí. Když ti vášnivě vypráví, co se jim přihodilo, nebo co se přihodí, je to kousek vnitřního světa, co při sobě si nosí každý, jeden z nás. Jiskřičky v očích, nebo snad v ohni, na místě nezáleží, ale prostě tam jsou.
Oné noci jsem prozřela dvojmísto těch jiskřiček, co dovolují pohlédnout do vnitřních světů. Byť jsou světy unikátní, tenhle prožitek měli všichni stejný. Pocit zakořenění, jistoty, že i když budeš putovat sám, jsou tu ti, kteří tě mají v srdci a ty máš zase je. Máš to tam, i když o tom nevíš. Prostě tam jsou.
Jsou to totiž ony, které plní oči druhých, když nic jim nechybí. Když ti vášnivě vypráví, co se jim přihodilo, nebo co se přihodí, je to kousek vnitřního světa, co při sobě si nosí každý, jeden z nás. Jiskřičky v očích, nebo snad v ohni, na místě nezáleží, ale prostě tam jsou.
Oné noci jsem prozřela dvojmísto těch jiskřiček, co dovolují pohlédnout do vnitřních světů. Byť jsou světy unikátní, tenhle prožitek měli všichni stejný. Pocit zakořenění, jistoty, že i když budeš putovat sám, jsou tu ti, kteří tě mají v srdci a ty máš zase je. Máš to tam, i když o tom nevíš. Prostě tam jsou.
