„Mám před svatbou. V práci se mi daří. Neměla bych se tak cítit, ale … v poslední době jsem pořád nervózní a přecitlivělá. Mám strach. Často pláču, nebo se dojmu. Sama sebe? Vůbec to na mě nesedí.“
I teď se jí trochu třásla brada a Markéta ji instinktivně pohladila po ruce. Pohledem při tom šlehla po třetím hostu u stolu.
Hlídala svou mladší sestru Janu, dívku s černomodrými vlasy, podmalovanýma očima a piercingy po celém obličeji. Jana si klábosících kamarádek schválně nevšímala a ostentativně upírala oči do kávy, kterou pomalu upíjela. Docela určitě plánovala další útěk z léčebny. Když Bětka svolala tuhle akutní schůzku, byla s ní zrovna Markéta na vycházce.
„Je to Pavlem?“ zeptala se Markéta.
„Ne, Pavel … Pavel je skvělý. Vždyť ho znáš. Neumím si představit, že bych byla s někým jiným. Málokdo by mě snesl..."
„Přeháníš!“ vpadla jí do toho Markéta.
„Ne, já nevím. V poslední době se chovám jako blázen. Byla jsem na něj několikrát dost nepříjemná. Nikdy mi to nevrátil stejnou mincí. Jenom mě objal a řekl, že bych si měla odpočinou, že nemusím všechno zvládnout sama.“
„To má asi pravdu,“ přitakala Markéta.
Bětka se nervózně usmála „Já to zvládám. Zjistila jsem, že nepotřebuji spát víc než 4 hodiny. Ráno vstanu už kolem 4, vyřídím maily ohledně svatby, nasnídám se, na 6 vyrážím do práce, v 5 jsem zpátky a večery pak trávím s Pavlem nebo v komunitním centru. Docela normální život. Nic hrozného.
Hlídala svou mladší sestru Janu, dívku s černomodrými vlasy, podmalovanýma očima a piercingy po celém obličeji. Jana si klábosících kamarádek schválně nevšímala a ostentativně upírala oči do kávy, kterou pomalu upíjela. Docela určitě plánovala další útěk z léčebny. Když Bětka svolala tuhle akutní schůzku, byla s ní zrovna Markéta na vycházce.
„Je to Pavlem?“ zeptala se Markéta.
„Ne, Pavel … Pavel je skvělý. Vždyť ho znáš. Neumím si představit, že bych byla s někým jiným. Málokdo by mě snesl..."
„Přeháníš!“ vpadla jí do toho Markéta.
„Ne, já nevím. V poslední době se chovám jako blázen. Byla jsem na něj několikrát dost nepříjemná. Nikdy mi to nevrátil stejnou mincí. Jenom mě objal a řekl, že bych si měla odpočinou, že nemusím všechno zvládnout sama.“
„To má asi pravdu,“ přitakala Markéta.
Bětka se nervózně usmála „Já to zvládám. Zjistila jsem, že nepotřebuji spát víc než 4 hodiny. Ráno vstanu už kolem 4, vyřídím maily ohledně svatby, nasnídám se, na 6 vyrážím do práce, v 5 jsem zpátky a večery pak trávím s Pavlem nebo v komunitním centru. Docela normální život. Nic hrozného.
Jenže v poslední době…“ Bětce se znovu roztřásla brada a Markéta ji objala.
„Všechno je špatně,“ zašeptala jí Bětka do rukávu a rozplakala se docela.
Jana zvedla znuděně oči od své černočerné kávy „Se nediv, vole, když vůbec nespíš,“ zahuhlala směrem k Bětce a zase zabořila oči do svého nápoje.
„Jano!?“ zalapala Markéta po dechu.
Bětka sice v šoku vytřeštila oči, ale mávla rukou, aby svou přítelkyni uklidnila.
„Všechno je špatně,“ zašeptala jí Bětka do rukávu a rozplakala se docela.
Jana zvedla znuděně oči od své černočerné kávy „Se nediv, vole, když vůbec nespíš,“ zahuhlala směrem k Bětce a zase zabořila oči do svého nápoje.
„Jano!?“ zalapala Markéta po dechu.
Bětka sice v šoku vytřeštila oči, ale mávla rukou, aby svou přítelkyni uklidnila.
„Možná na tom něco je.“
Brzy se rozešly. Bětka, která neměla co ztratit, vyzkoušela radu Jany a pořádně se vyspala. A ne jednou, spala pravidelně celý týden. Jak bylo pro ni typické, když už něco dělala, dělala to pořádně. Během týdne ten divný pocit který měla vůči Pavlovi a svatbě zmizel. Emoce se jí zklidnily, strachy se vytratily a ona se začala znovu těšit. Chtěla Janě poděkovat, ale ta znovu zmizela za zdmi léčebny, aby se poprala se svými vlastními démony.
