Anastassiya Astashkina
Probudila jsem se večer na gauči.
“Zase se mi to stalo! Vždyť jsem si říkala, že jenom chvilku odpočinu.”
Podívala jsem se z okna. Bylo úplně bílo.
“Sníh!!!” vykřikla jsem nahlas.
Otevřela jsem okno a sedla jsem si na parapet. Pocítila jsem krásnou čerstvou vůni sněhu a najednou jsem byla zase malá holčička: je mi pět let s pomáhám tátovi postavit ledovou skluzavku. Mám v ruce malý červený kyblík, plný sněhu, který nesu k dva a půl metrové hromadě sněhu.
Ani si nepamatuji, co bylo potom. Postavili jsme to nakonec?
Zadání:
Napište krátký text se vzpomínkou na nějakou vůni.
Alena Zouvalová
Strach a neklid. Snaha vyvarovat se očnímu kontaktu. Tiché špitání těch odvážných. Tvrdý pohled paní učitelky.
V celé místnosti byla cítit křída, její částečky poletovali vzduchem. Přišlo mi, že kdybych vystrčila jazyk, měla bych ho hned bílý. Někdo si z toho odkašlal. Hodiny odtikávaly vteřiny.
Kolo štěstěny se roztočilo.
„Tak koho si dnes vyzkoušíme...?“
Táborák
Natálie Hovorková
Natálie Hovorková
Bydlím v malém městě Kousek od lesa. Kolem často projíždí chataři, anebo lidé, kteří si chtějí užít klidnou procházku v lese. Kromě nich tu často slyším pily dřevorubců. Dřevo a les. I když to bylo pořád to samé teď mi to ale chybělo. Byla jsem 4 roky na vysoké škole a bydlela tak ve velkoměstě. Domů jsem jezdila jen zřídka. Už jsem se ale vrátila zpět a znovuobjevuji tahle místa. Procházela jsem se nedaleko lesa, když jsem to ucítila. Oheň, kouř, někdo pálí dřevo. To ve mně vyvolalo vzpomínku, jak jsme s rodinou v době teplých večerů sedávali kolem ohně a pekli špekáčky. Dala bych si.
