Říkám, že je to správná pohádka, ale asi máme rozbitý televizor. Podotýkám, že asi 3 roky nový (nebo možná už starý) televizor. Říkám si, dobře, odvezeme na opravu, přece nebudeme po pár letech kupovat televizi novou. Oprava stala třetinu nové a k tomu byla přednáška v ceně, že tyhle televize nic nevydrží a že se často LED diody prostě zničí a že životnost není moc dlouhá.
Pán mi vykládá, že plazma, kterou jsme měli dřív a která nám vytápěla obývák místo krbu, tak byla nesmrtelná televize, a že jsme se jí pod nátlakem vysoké spotřeby energie, zbavili předčasně. Po této větě nevím jestli se smát nebo brečet.
No nic, bereme opravenou televizi a jedeme domů. Doma ještě rychle vyndat nádobí z myčky, udělat večeři a rychle zase nahnat děti do postýlky. No, zasekneme se při příchodu hned u té myčky... Ta už z dálky hučí a volá o pomoc a bliká svým světelným displejem, že je něco špatně a její program načetl chybu. Žádný problém, v této době hodíte na internet, co chyba znamená a hned to vyřešíte. Nebo ne? Internet píše, že myčka má únik vody a v žádném případě tuto chybu neřešte doma sami, může to být život ohrožující.
Dobře, skvělá zpráva.
Manžel tedy volá opraváře a ten si myčku druhý den odváží a směje se, že se zase vidíme - my moc ne. Ale nedá se nic dělat, chvíli to zase s mytím nádobí v ruce zvládneme. Člověk ale teda po pár dnech zjistí, kolik času tímto spotřebičem ušetří. Nakonec s dcerou zhodnotíme, že je potřeba si trošku obalit nervy a že si upečeme něco sladkého. Do misky nasypeme všechny ingredience, vyšlehat a honem s tím do trouby. Šlehač šlehá, najednou hučí a už nešlehá.
To snad ne, to už začíná být vzpoura! Těsto domíchám ručně a konečně šup do té trouby. V hlavě už se mi honí myšlenky jak si vařím kávu a jako sladkou tečku přikrajuji zákusek. Akorát si musíme tak
50 minut počkat. Spoustu času zahrát nějakou deskovou hru. Po 15 minutách začínám cítit, že snad něco hoří. To snad ne, co to je? Běžím k troubě… Buchta vypadá syrová, otevřu troubu a v troubě jako
v pekle. Buchta zespodu černá, vytáhnu jí a řeším, co se mohlo stát. Trouba nastavena na 160 stupňů, ale pocitově mi přijde jako kdyby tam bylo o 100 stupňů víc.
Říká se, že ráno moudřejší večera, tak odkládám a neřeším. Ale stejně mi v noci vrtá hlavou, co se u nás děje. Ráno volám opraváře a pán se po příjezdu směje a říká, že je u nás víc jak doma. Trošku nuceně se usměju a už se ani neptám jestli si dá kávu a automaticky vařím velkou černou bez mléka a s dvěma kostkami cukru. Kouká na troubu
a říká, že to vypadá na nějaké čidlo a že si to musí odvézt. Další spotřebič nakládáme do auta a naše kuchyň začíná vypadat, jak kdyby u nás byl nájezd zlodějů. Už mi začíná být trošku ouzko.
Manžel navrhuje, že to tady zapálíme a utečeme. Chvíli nad tim začínám přemýšlet... Z myšlenky, jestli bude nejlepší použít benzín nebo něco jiného, mě vytrhne telefon. Volá pan opravář a říká, že vše půjde opravit, ale samozřejmě zadarmo to nebude. Cítím úlevu, že po pár letech nemusíme hned řešit nové spotřebiče.
Pan opravář se diví, že nemám radost, tak mi říká historku, ať se raduji, že tady teď měl pána a ten po zapojení fotovoltaiky přišel o všechny spotřebiče, které měl v tu dobu v zásuvce a že jsou neopravitelné. Dobře, vždycky může být hůř a začínám se možná i trošku radovat. Rozhlédnu se po našem domě a začínám se smát tomu jaké nás napadaly myšlenky. Vždyť já tady ten klid v okolí včetně naší zahrady miluji. Snad budou mít z našeho domu krásné vzpomínky včetně nejpestřejších zážitků na své dětství i naše holky. Těším se, až na všechno budeme vzpomínat společně s odstupem času.
A to včetně toho, jak u nás v jednom týdnu nastala vzpoura. Vzpoura strojů. Jsem zvědavá, jak na to budou vzpomínat svýma dětskýma očima. Přece jen ten jejich pohled je úplně jiný, je plný fantazie
a občas bych se zase chtěla umět podívat na ten svět jejich dětskýma očima.