Zločin za bílého dne - napsala Dana Volfová

Karel byl vědec a workoholik. Věčně nebyl doma, 

a tak starost o dvě malé děti i domácnost zůstávala hlavně na jeho ženě a tchýni.
Toho dne se Karlovi poštěstí dorazit domů dřív. Manželka toho hned využije: „Jé, Karle, když jsi tu tak brzy, to bys mohl přivést Terezku ze školky.“
Karel chvíli přemítá, jestli to není otázka, ale po chvilce se vydává ke školce. Pozdraví paní učitelku. 

Ta na něj tázavě pohlédne. Má pocit, že ho vidí poprvé. „Děti jsou na zahradě, pojďte si najít to vaše.“ Za chvilku už Karel táhne do šatny blonďatou holčičku. „Kde máš bundu, dítě?“ Dívenka si váhavě obléká tmavě modrou bundu, v šatně je takových hned několik. Snaží se Karlovi něco říct, vypadá to jako by 

s tatínkem jít nechtěla. Karel ji však neposlouchá. „Chudinka,“ říká si učitelka, „vídá ho tak málo, že na něj snad ani není zvyklá.“
Karel vleče vzlykající dítě za ruku domů. Sotva vejdou do dveří, žena na něho spustí: “Kde je naše Terezka?“
„Kde by byla? Tady ji máš.“
„Tohle přece není naše Terezka! Ty nepoznáš vlastní dítě? Okamžitě ji odveď zpátky a přiveď Terezku. 

To maj ve školce pěknej pořádek, když ti dají klidně cizí dítě!“
Karel si mumlá pod vousy: „vždyť ty holky mají všechny světlý vlasy, modrý oči a stejnou bundu.“
Ve školce zatím vrcholí drama. Helenčina matka stojí s rukama v bok a řve na učitelku a na ředitelku: „Jak můžete vydat dítě úplně cizímu člověku? Co když je to úchyl? Já to tak nenechám! Jdu volat policii!“
Vtom uvidí přicházet Helenku s „úchylem“. Začne výmluvně šermovat rukama směrem ke Karlovi. Cosi na něj ječí, ale hlas jí tak přeskakuje, že jí není rozumět. Náhle však zmlkne a vrhne se k svému znovu nalezenému dítěti a bere je do náruče. Karel na nic nečeká. Popadne Terezku za ruku, ani ji nepřevlékne, 

a upaluje s ní domů.
Rodiče Terezky pak měli dost dlouho tichou domácnost a Karel pro Terezku do školky už nikdy nešel.