Čekání na zázrak - napsala Anna Vocelová

Maruška sedí nenutě v křesle a dívá se z okna. Čeká. Tak jako posledních pár dní, měsíců, vlastně let. Že jsou Vánoce, jí tu a tam dojde díky osvětleným balkonům protějších bytů. Na plátně svých očních víček pozoruje film svého mládí. Vlastně ne celý film, ten jí nemilosrdně zpřetrhal alzheimer, musí si vystačit s jeho útržky. Když má zrovna světlou chvilku a vzpomene si, kdo je ona a kdo byl Vilém, dokáže o svém životě krásně vyprávět sestrám boromejkám, které o ni pečují. Vilém byl její celoživotní láska. Vdávala se ve dvaadvaceti, protože jinak by o ní ženské v malé moravské vísce vykládaly, že je zbouchnutá Pražákem. A to by bylo snad horší, než kdyby to byl vrah nebo voják. Pražáky tu prostě neměl rád nikdo. Až na Marušku. Vilda byl inženýr, sokol a krásně hrál na akordeon. 

„Plavala husička po Dunaji, housátka se za ní kolébají,“ zní slabým roztřeseným hláskem po pokoji. „Mysliveček na ni čeká, že starou zastřelí, mladé nechá.“ 

Marušce tečou slzy po tvářích.
Najednou blik, film v Mariině hlavě mění žánr.

„Tak už mě zastřel! Zastřel mě, Rusáku jeden zasranej! Ti tví charašo chaláni znásilnili Květu, rozumíš. Tak ty mě můžeš zastřelit!“ škubala sebou jako smyslů zbavená.
„Už jsem tady, Maruško,“ uklidňuje ji chlácholivým hlasem sestra Aurélie. Chápavě ji hladí a ukládá do postele. „Neboj, už bude dobře, všichni Rusáci už odjeli.“
„A vy jste kdo?“ vyštěkne. Odpověď už ani nevnímá. Otočí se na bok zády k celému nepřátelskému světu a spustí Otčenáš. Většinu dne si neuvědomuje, co dělá. Žije v jakémsi svém světě k nežití. Manžela Viléma pochovala před pěti lety po pětašedesátiletém manželství, svou jedinou dceru o dva roky později. Autonehoda.
Sama v bytě být nemohla, proto se obrátila na sestry boromejky. 

„Zůstala jsem sama a přesluhuju,“ řekla jim při příjmu. „Víte, Vilém mi sliboval, že tady samotnou nenechá a přece nechal. Takže musím být holka statečná, až do stanice konečná,“ odlehčila vzápětí. Marie byla šik dáma s pečlivě vyfoukanou travnou, která červenými nehty svírala decentní kabelku a noblesně usrkávala mátový čaj. Za tři roky z ní zůstaly jen pronikavé pomněnkové oči, které však bledly čím dál víc.

Jen, co z rádia dozní Ledeckého koleda o tom, že sliby se mají plnit aspoň o Vánocích, přinese jí sestra Aurélie pravidelnou dávku léků. 

„Snad bude v klidu,“ přemítá a instinktivně políbí růženec. 

Má pravdu. Marie je v klidu, usmívá se. Vilém totiž konečně splnil svůj slib a pozval ji k sobě na štědrovečerní večeři. 

Sestra Aurélie tiše otevírá okno.