Čekání - napsal Jaroslav Valach

Jak si vymyslet řady obrazů, které vedou od běžných všedních věcí k milované osobě? Obrazy, které ukazují posedlost druhým. V období vrcholné zamilovanosti funguje milovaný jako univerzální atraktor, ve kterém se všechny původní rozbíhavé a různorodé podněty sbíhají a sjednocují. Milovaný jako singularita, která je řešením všech rovnic, všech neznámých života bez ohledu na počáteční a okrajové podmínky. Posedlost druhým a vztahem k němu je úběžníkem všech perspektiv, všech myšlenkových řetězců zamilovaného. Druhý připomíná ústřednu, do níž se sbíhají všechny linky, uzlinu vší skutečnosti.

Na rohu nábřeží a Národní třídy stojí kavárna Slávie. Už dlouho.
Před kavárnou stávají pánové. Už dlouho.
Čekají na své dámy. Někteří dlouho.
Dnes je řada na Petrovi. Čeká na Lucii. Už dlouho.
Lucie nemá zpoždění, to Petr se nemohl dočkat a přišel brzo. Kdyby měl pro ni pugét, květy by už vykazovaly známky vadnutí. Petr naopak vykazuje znaky neumlévajícího očekávání.

Petr stojí venku a očima třídí prvky skutečnosti na dvě části. Na to, co je Lucie, a na to, co je ne-Lucie. Vyhlíží ji, ale obává se, že si ho zase bude muset najít sama a zatahat za rukáv... Nečekaně se nejspíš před ním zhmotní, aniž by ji viděl přicházet.
Upíná se ke vteřině, kdy ji mezi postavami neznámých chodců rozpozná. Jen požitek z prvního loku kávy a z prvního šluku cigarety se takové vteřině vyrovná. Vteřina, ve které jej zaplaví tsunami blaha. Vteřina výtrysku neutrin provázejících gravitační kolaps hvězd.

Přijela tramvaj. Než lidé vystoupí, pouštějí se tyče. Té tyče, která je jen o málo užší než dojemná subtilnost jejího zápěstí. Tramvaj zavřela dveře a zvolna se rozjíždí. V troleji to zapraská a k zemi se sypou žhnoucí jiskry, Petr ale v tom vidí a slyší, jak si Lucie v noci svléká rolák.
Chvilku pozoruje staré a nové kostky na chodníku, vybavují se mu jejich hovory. 

“Ty neošlapané jsou otázky, kterým se vyhýbáme, ty ohlazené nesčetnými kroky jsou často šeptané důvěrnosti,” napadne ho. Na chodník se toho vejde. Zmačkaný kapesník a ztracený papírek s nákupním seznamem mu připomenou kabelkovou záhadu. Nepoměr mezi velikostí kabelky a množstvím věcí, které z nich ženy dokážou vysypat, kterou lze vysvětlit jen předpokladem, že jsou branou do paralelního vesmíru. 

Ztracená mince na chodníku je osudový los. Zůstane s ním Lucie další den, měsíc, rok, život?

Včerejší déšť připomíná pleskání posledních kapek v okapové rouře za ním. Jemu to zní jako zvuky z koupelny, když uhaduje, kdy vystoupí z lázně slavnostně prostřená pro destruktivní hlad jeho touhy.
Zvedlo se hejno holubů, mávání křídel vrzáním připomíná skřípání postelové drátěnky u něj v garsonce. “Snad i na to dojde,” pomyslí si.

Pohledem vytrvale třídí proud lidí na chodníku. Aniž zaostří, může polovinu z nich škrtnout. Mátožní turisté. Lucie i na procházce v parku vypadá, jako by doháněla autobus. Vzorec její chůze budiž pochválen. Jen díky jeho nezaměnitelnosti ji pozná, i když se maskuje novým oblečením, které Petr ještě nezná. 

“Proč si ženy také nevystačí se dvěma kabáty?” říká si pro sebe, ale pak si vzpomene, že rozepínání každé nové halenky je mu nabídnuto jako hlavolam podivně zaklesnutých drátků... jakýsi ježek v kleci, se kterým si musí pohrát, ačkoli jeho náruživost volá spíš po přetínání gordických uzlů.

U svlékání ale ještě nejsou. Vždyť ještě ani nepřišla! Vytáhne mobil, aby se podíval, kolik je hodin, a vidí, že mu přišla zpráva. Od Lucie. 

“Kde jsi? Sedím uvnitř.”

Upravený odstavec: vypadá to, jako by už přišla.

Petr stojí venku a očima třídí prvky skutečnosti na dvě části. Na to, co je Lucie, a na to, co je ne-Lucie. Vyhlíží ji, ale obává se, že si ho zase bude muset najít sama a zatahat za rukáv... Nečekaně se před ním zhmotní, aniž by ji viděl přicházet.
Upíná se ke vteřině, kdy ji mezi postavami neznámých chodců rozpozná. Jen požitek z prvního loku kávy a z prvního šluku cigarety se takové vteřině vyrovná. Vteřina, ve které jej zaplaví tsunami blaha. Vteřina výtrysku neutrin provázejících gravitační kolaps hvězd.