DENÍČKOVÁ - napsal Jiří Wilson Němec

Cite!
Lásko!
Něho!
Ví, páteříček sněhový, ke komu doplul
oknem do pokoje?
Černý samet beze zbroje s oranžovou šálou,
na dlaň sedl náhle zmaten.
Páteříčku, dlaň mám malou,
dívčí v bílém pokoji
a velkou lásku,
kterou má ten
jenž bezbrannou mne odzbrojí.
Dáša dopsala, vzdychla, zavřela svůj tajný deníček a začala balit. Na tábor se těší každý rok. Ale letos prožije turnus z opačné strany, vše bude úplně jiné. Letos v březnu oslavila šestnáctiny a na táboře bude poprvé v roli praktikantky. 

Bude tam také on? On je, pro vyjasnění, Libor Rotter. 

Taky na tenhle turnus jezdí už od základky. Osmnáct měl vloni a poprvé vedl svůj oddíl. Byl její tajnou, platonickou láskou. Mrzelo ji, že si jí moc nevšímal, ale Dáša si tentokrát dá záležet, aby…, aby co? Neumí přesně definovat bušící tlak ve své hrudi a změť myšlenek v hlavě. Třeba má svou holku. Má, určitě má. Dáša neoplývá optimismem, ví, že není sama, které se Libor líbí. Když se v oddíle holky bavily, který z vedoucích je jejich nej, Libor vítězil. On je přesně ten, co si může vybírat. 

Dáša doufá, že ji Sigy přiřadí k němu, že ona bude praktikantkou stejného oddílu. To by bylo! Ale není naivní, ví, že doufat je málo, že pro to musí něco udělat. Jenže neví přesně co. Snění je lepší než kdejaká slzotvorná filmová romantika, ale realita bývá daleko. 

Znovu roztouženě vzdychla, uložila do kufru posledních pár drobností a dospod zasunula svůj deníček, stažený pečlivě gumkou do vlasů.
Otec Dášu vysadil u táborové brány.
„Máš všechno?“
„Mám.“
„Na děcka nekřič. Raději počítej do deseti. S hlavním vedoucím se nehádej. Kdyby šlo něco šejdrem, zavolej. A kluci… Pamatuješ si, co jsme ti s mámou říkali?“
„Ježíš, tati! Je mně šestnáct!“
„Právě! No, já jen abychom nemuseli kupovat kočárek. Víš, co myslím…“
„Tati… To už jsme probírali tisíckrát. Nejsu blbá!“
„To si taky nemyslím, ale i chytrák může narazit. Nějakej… tento…ti zamotá hlavu a…“
„Prosím! Jeď už. A pozdravuj mamku. Ahoj,“ uťala jej rázně, dala pusu na tvář a popadla kufr.
„Ahoj Dádo! Čau! Páni, z tebe je ale baba!“ 

K Dáše s hrnula vlna uvítacích vět, které s úsměvem opětovala. Většina vedoucích a praktikantů už byla na místě. Dnes je před zahájením turnusu čeká školení, rozdělení k oddílům, seznámení s programem. Ráno přivezou autobusy táborníky a osmnáctidenní dobrodružství může začít.
Libor se s omluvami dostavil, až když už nalejvárna začala. Na zádech batoh, zpocený, s rozhalenkou odhalující opálenou hruď, stejně jako svalnaté ruce. Blond vlasy zastřižené na krátko, modré jiskrné oči a úsměv, kterým dokázal podlamovat kolena.
Dáša se podívala na něj, hned poté sjela pohledem ostatní holky. 

No jasně! Visely na něm očima všechny. A Jarka, ta vystřelila jako pružina, objala jej a přede všema mu dala polibek přímo na rty. 

Dáše se zatmělo před očima.
V deset večer už toho měli všichni tak akorát.
„Jo, a ještě jedna věc na závěr,“ zvedl hlas hlavas, kterému odjakživa říkali Sigy, „večerka platí samozřejmě hlavně pro děcka. Já nebudu kontrolovat, kdo z vás chodí kdy spát, ale s budíčkem očekávám, že budete vstávat první a budete fit jako rybičky, připravení plnit celodenní program! Kdo mě zná z minula, ví, že na tohle jsem pes. A taky mě nezajímá, kdo s kým tady bude vrkat, ale žádné miliskování, kór před táborníky, nechci vůbec vidět! Tak pojďme na kutě, ať ten zítřejší rozjezd zvládneme bez problémů. Dotazy? Žádné? Super. Tak dobrou.“

Chatky během chvíle spolykaly své dočasné obyvatele a nad táborovým údolím se rozhostil klid a mír červencové noci.

„Vstávej! Dášo, budíček,“ Jarka Dášou zacloumala. V chatce pro čtyři spaly tři praktikantky. Dášu s Jarkou doplňovala Renata. Všechno táborové odchovankyně.
Dáša po neklidné noci měla pocit, že by možná bylo nejlepší se sbalit a vrátit se domů. Hlavas ji nejenže nepřiřadil k Liborovu oddílu smíšených nejstarších táborníků, ale, a to bylo nejhorší, bude po jeho boku Jarka. Na Dášu zbyli malí kluci, první a druhá třída. Úplně jiný program, během dnů se budou absolutně s těmi staršími míjet. To zná z minulých let. Šance na nějaký bližší kontakt s Liborem bude minimální. 

Jarka na něm bude viset jako klíště, jak předvedla už v těch pár chvílích včera.
Renata je v pohodě, je u malých děvčat a celotáborová etapová hra je pro ty nejmenší společná. Ještě že. Dáša tak má alespoň s kým pokecat. Dny utíkají závodním tempem. Půlka turnusu je pryč. Jarka kolem Libora krouží jak vosa kolem lízátka, ale zatím se nezdá, že by Libor nějak pozitivně na její dorážení reagoval. Jediné dobré znamení.

Dnes na Dášu vyšlo noční hlídání. Letitá praxe: Do jedenácti je hlídka u brány dětí. Od jedenácti do šesti ráno se na půlku střídají vedoucí a praktikanti. Dášina je dnes první směna. Konečně bude chvilka klidu a bude si moct do svého deníku napsat pár vět.
Je devátého července, za pět minut půlnoc. Mám svou první hlídku. V táboře je klid. Stále myslím na LR. Co asi právě teď dělá. Spí? Určitě spí. Kdyby se mu tak zdálo o mně! Každý den, když se potkáme, se na něho usměju. Nevnucuji se. Ale kdyby se se mnou začal bavit, kdyby se…, ale on se sice také usměje, a to je všechno. Jde si po svých. Strašně ho miluju! A mně, mně se o něm zdá. Ležíme spolu na louce, tráva je svěží a voní. L leží na zádech, má zavřené oči a já jej stéblem lipnice lechtám na holé hrudi. Myslí si, že to moucha. Odhání ji neustále rukou a já, opřená o loket v polosedě se potutelně směju. A pak otevře oči a vztáhne ke mně ruce. A pak se dlouze a něžně líbáme, L šeptá: Dášenko, já tě miluju. Moc! Moc! Moc! A já jsem neskonale šťastná… Ale jen v tom snu. Doopravdy jsem spíše NEŠŤASTNÁ! Přemýšlím, co by se mělo stát, abych odjížděla z tábora letos v pohodě. Co by se mělo stát? Deníčku, poraď. Co?
Dáša zavřela desky, popadla baterku a ze strážní kukaně vyšla na obhlídku. Před půl třetí vzbudila Jarku, která měla hlídačku do rána. Obě si pak mohly protáhnout budíček do deváté. Dáša vsunula deníček do kufru uloženého na podlážce pod postelí, převlékla se, a než by napočítal do deseti, spala.
Obě sokyně se probudily do deštivého dopoledne. Dáša vykoukla z chatky ven.
„Hm, to chce pláštěnku,“ řekla nahlas, přičapla a ze svého kufru ji vylovila. Nevěděla, že jejím tuhým cípem zachytila svůj deník a ten vyklouzl na podlahu. Jarka si toho všimla, ale neřekla nic. Jen co Dáša vyběhla ven, deník vzala a vložila do svého mini ruksáčku, bez kterého neudělala ani krok.
Pršelo celý den. Oddíly najely na mokrý program, večerka byla vyhlášena dřív. Vedoucí s praktikanty se sešli v jídelně. Čekala je porada a vyjasnění zítřejšího celodenního výletu. Hlavas se ještě nedostavil. Všichni už seděli kolem stolů, když si nečekaně vzala slovo Jarka: „Tak vážení, než se objeví Sigy, mám pro vás něco na obveselení,“ a z baťůžku vytáhla Dášin deník. 

„Tak poslouchejte. Ty připitomělé básničky o broucích vynechám a začnu tady. Je devátého července, za pět minut půlnoc. Mám svou první hlídku. V táboře je klid. Stále myslím na LR. Co asi právě teď dělá. Spí? Určitě spí. Kdyby se mu tak zdálo o mně! 

Hele, děcka, víte kdo je LR? I blbej křížovkář by to dal. Je to všem jasný, že jo a dál… jo víte, kdo to píše? Kdo měl na dnešek první noční? Jasňačka a…“
„Jarko! Okamžitě mi ten notes vrať!“ celá rudá se ozvala Dáša.
„Nevrátím. Ještě jsem nedočetla. To nejlepší teprve přijde, to se pobavíte,“ mávala Jarka deníkem a prchala před Dášou kolem stolu. Někdo se nervózně smál, někdo nechápal, o co vlastně jde. Když se Jarka ocitla na úrovni Libora, chytil ji za ruku a deník jí doslova vyškubl z ruky.
„Ty seš fakt kráva. Zlá blbá kráva. Co ti Dáša udělala, že ji tady zesměšňuješ. Ona ti ten sešit půjčila? Ne. Jasně že ne.“
Jarka je najednou zaražená. Takovou reakci nečekala. Libor, aniž by se do deníku podíval, jej beze slova předal Dáše.
„Děkuju, Libore,“ hlesla. Jarka si uraženě sedla jinam než vedle svého vedoucího. Dáša si sedla místo ní.
Sigy už zahájil poradu, za což byla Dáša vděčná. Nestála o to, aby někdo s přítomných náhodou chtěl tu trapnost rozpitvávat. Udělala si pár poznámek k programu a dala ruce do klína. A pak, to už se Sigyho instrukce chýlily k závěru, ji pod stolem Libor vzal za ruku. A pak, jen tak lehce jakoby mimoděk, ji pohladil po jejím hřbetě. 

Zachvěla se. Ale neucukla, pochopila co se děje, a i ona pohladila Liborovo předloktí. Pomalu k němu otočila hlavu a usmála se. Naklonil se k ní a zašeptal do ucha: „A víš, že jo?“
Nechápavě zvedla obočí. 

„Zrovna na dnešek jsem měl moc pěkný sen. O tobě,“ řekl a dál se jí pod stolem jemně držel. Tvářil se jako by se nic nedělo. Ale dělo. 

Dáše se tělem rozproudily čarovné emoce. Hlava najednou plula kdesi mimo viditelný obzor, zrychlil se dech, Sigyho pokyny k zítřku zněly z vesmírné dálky.
To s Jarkou cloumal vztek. Zloba a žárlivost jí přímo sršely z očí. Celý více jak týden dělala vše pro to, aby ji Libor začal brát nejen jako praktikantku u oddílu, ale aby vstřícně pochopil, že ona po něm touží. Myslela si, že Dášu kvůli tomu deníku a co v něm píše, shodí před ostatními a Liborem zvláště, ale nějak se v odhadu sekla. 

Neumí si teď představit, jak bude další dny vedle Libora fungovat. No nebude! 

To se nejspíše zblázním! říkala si.
Hned ráno šla za Sigym. Aniž by sáhodlouze vysvětlovala své pohnutky, požádala ho, zda by ji nepřeřadil k jinému oddílu, že jí práce s těmi staršími nějak nesedla a že by raději mladší oddíl. Sigy pokýval hlavou, chvíli přemýšlel a pak si zavolal Libora.
„Libore, ty máš nějaký problém s Jarkou?“
„No, tak znáš to. Dělá praktikantku poprvé a učenej nikdo z nebe nespad. Tak to beru. Mohlo by to být i horší, ale ona se včera před poradou neukázala v nejlepším, myslím hlavně vztahovým způsobem. Já bych to nerozebíral.“
„Dobře. Ona tu před chvílí byla a projevila přání jít k jinému oddílu. Co ty na to?“
„A kdo místo ní?“ odpověděl otázkou Libor.
„Co Dáša? Ta je u mlaďochů, tak by si to jen prohodily, já na žádné větší šarády v půlce turnusu nejsem naladěný.“
„Dáša? Jestli ona bude souhlasit, proč ne. Jo, a mimochodem, asi by nebylo na škodu zrovna ty dvě nějak rozhodit od sebe i v rámci ubytování.“
„Nějaká volná místa na chatkách přece ještě máme, tak to ať si dámy vyřeší sami mezi sebou,“ uzavřel Sigy.
Dáša si otevřela na kolenou svůj deník a zapsala:
Je osmnáctého července. Zítra se rozjíždíme domů. Jsem neskonale šťastná a smutná zároveň. Miluju LR šíleně. MOC MOC MOC. LR se do mě asi taky zamiloval. Ne asi. U R Č I T Ě !!! Protože to říkal, když mě líbal. ANO! Už jsme se líbali a bylo to mnohem hezčí, než jsem si vysnívala. Když šeptá, má hlas hrubě sametový, a když šeptá, úplně se mně motá hlava. L říkal, že se chce hned po táboře se mnou sejít. Pozval mě na rande. Celá se z toho očekávání chvěju. Jenže vím, že on potom jede na dovolenou k moři a po prázdninách prý bude na vejšce v Praze. Sem bude jezdit jen občas a tak se asi moc nebudeme vídat. To asi nepřežiju. Ale kdo ví, co jak bude. Musím doufat. Jestli mě miluje, tak přece…
Jo, a tátovi i mámě se můžu s klidem podívat do očí. Zatím…