„Kdyby byla Země kulatá, ti dole by z ní padali do vesmíru,“ tvrdili po staletí mocní tohoto světa a mnozí dokonce pronásledovali ty, kteří hlásali něco jiného. A pak se vědění jako mávnutím proutku otočilo a lidé se začali smát těm, kteří u dávného bludu setrvali. To mám pořád někde vzadu v hlavě, když učím tvůrčí psaní, píšu knihy a jezdím po světě na reportáže, jejichž témata si sama vybírám. A jsem vděčná, že jsem díky novinářské profesi poznala tolik zajímavých, kteří mi stále znovu a znovu otvírali oči…
Jako malá holka jsem si totiž myslela, že po celé Zeměkouli prší najednou, lidi všude jedí vepřo-knedlo-zelo a rodiče vyprávějí dětem pohádky o hloupém Honzovi, vílách a bludičkách. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že dárky na Vánoce někde vůbec nenosí Ježíšek, naše Velikonoce se štípavou pomlázkou nechápou, ba dokonce nemají lesy plné hub a rybníky s vodníky. Ale zase mají třeba moře, pouště. A taky hurikány a sopky...
Ptala jsem se třeba na Azorských ostrovech při prohlídce lávou zalitého majáku, kdy bylo poslední zemětřesení. „Dnes ráno,“ koukl do mobilu průvodce. A když viděl mé zděšení, uklidňoval mě: „Pokud se země hýbe, velký výbuch nehrozí, víte?“ Pak se zasnil s pohledem k bílé čepičce tamního nejvyššího vulkánu Pico a řekl, že miluje sníh a touží po výletu do Alp.
„A proč nejedete?“ nechápala jsem.
„Moje paní se bojí lavin.“
Prostě svět je všude jiný, jako jsou rozmanití lidé, každá rodina a každý národ, protože je formují úplně jiné věci, jiné dějinné události. A proto taky máme rozdílné názory a to je prima, neboť by byla nuda, kdyby si všichni mysleli totéž.
Tak třeba v mojí rodině všichni vzhlížejí k dědečkovi Jaromírovi, o kterém jsem napsala svou první knížku LEGIONÁŘ A SNĚŽNÁ ŽENA. Za první světové války projel přes Sibiř až do Vladivostoku a odtud přes Singapur do Evropy. Pak byl jako ministerský rada okukovat pásovou výrobu u Forda v Americe. Když přišli komouši, všechno naší rodině vzali, dědu předčasně penzionovali a strýce zavřeli do kriminálu. Děda z manželovy strany vyrůstal v chudobě, za první republiky chodil do školy raději bos, než v holčičích botách po své sestře, a díky komoušům si hodně polepšil. Tak jeho názory respektuju, i když s nimi nesouhlasím.
A na tom jsou postavené i mé kurzy tvůrčího psaní, které jsem převzala od spisovatele Arnošta Lustiga. Opravdu si považuji za čest, že mohu předávat dál, co mě tento vzácný člověk naučil. Díky jeho charismatu a zkušenostem mělo PSANÍ PODLE LUSTIGA obrovský filozofický přesah. Nejde o nějakou kuchařku s návodem na vaření románů. Arnošt přežil holocaust a věděl, že každá generace si musí vybojovat svou vlastní svobodu. A také, že „slušnost je jako pták nad mořem, který nikdy nesmí přestat mávat křídly, aby se neutopil“.
Kurzy v jeho podání byly vědou o člověku. A zároveň o řemesle, které se dá zvládnout jako každé jiné. Když pochopíme základní pravidla, můžeme psát dobře cokoliv. Učím tak, že si na bezpečné půdě kurzu zkoušíme, jak naše příběhy působí na ostatní. Pak se posouváme jako blesk díky upřímné zpětné vazbě. Tu si však dáváme s respektem k názoru druhých a laskavě, aby měl každý autor chuť se zlepšovat a lačnil po odstranění slabších míst v textu. Arnoštovou metodou učím psát lékaře, manažery, babičky, vědce. A přestože miluju práci pro National Geographic, své nejtrvanlivější noviny mám v historické budově Národního muzea na Václavském náměstí, kde mi prošly rukama všechny texty stálých přírodovědných expozic. Jsem pyšná i na celý foch v mé knihovničce s knížkami, které napsali frekventanti mých kurzů. Jde spíš o klub spřízněných duší, než o „školení“.
S manželem Petrem Pravdou, bývalým válečným zpravodajem, učíme i psaní cestopisů, kam si zveme zajímavé hosty. Mí žáci už publikují v médiích a jejich texty si můžete přečíst i na stránkách aktuálního vydání Koktejlu, kde vyšel i tento příspěvek.
Jako malá holka jsem si totiž myslela, že po celé Zeměkouli prší najednou, lidi všude jedí vepřo-knedlo-zelo a rodiče vyprávějí dětem pohádky o hloupém Honzovi, vílách a bludičkách. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že dárky na Vánoce někde vůbec nenosí Ježíšek, naše Velikonoce se štípavou pomlázkou nechápou, ba dokonce nemají lesy plné hub a rybníky s vodníky. Ale zase mají třeba moře, pouště. A taky hurikány a sopky...
Ptala jsem se třeba na Azorských ostrovech při prohlídce lávou zalitého majáku, kdy bylo poslední zemětřesení. „Dnes ráno,“ koukl do mobilu průvodce. A když viděl mé zděšení, uklidňoval mě: „Pokud se země hýbe, velký výbuch nehrozí, víte?“ Pak se zasnil s pohledem k bílé čepičce tamního nejvyššího vulkánu Pico a řekl, že miluje sníh a touží po výletu do Alp.
„A proč nejedete?“ nechápala jsem.
„Moje paní se bojí lavin.“
Prostě svět je všude jiný, jako jsou rozmanití lidé, každá rodina a každý národ, protože je formují úplně jiné věci, jiné dějinné události. A proto taky máme rozdílné názory a to je prima, neboť by byla nuda, kdyby si všichni mysleli totéž.
Tak třeba v mojí rodině všichni vzhlížejí k dědečkovi Jaromírovi, o kterém jsem napsala svou první knížku LEGIONÁŘ A SNĚŽNÁ ŽENA. Za první světové války projel přes Sibiř až do Vladivostoku a odtud přes Singapur do Evropy. Pak byl jako ministerský rada okukovat pásovou výrobu u Forda v Americe. Když přišli komouši, všechno naší rodině vzali, dědu předčasně penzionovali a strýce zavřeli do kriminálu. Děda z manželovy strany vyrůstal v chudobě, za první republiky chodil do školy raději bos, než v holčičích botách po své sestře, a díky komoušům si hodně polepšil. Tak jeho názory respektuju, i když s nimi nesouhlasím.
A na tom jsou postavené i mé kurzy tvůrčího psaní, které jsem převzala od spisovatele Arnošta Lustiga. Opravdu si považuji za čest, že mohu předávat dál, co mě tento vzácný člověk naučil. Díky jeho charismatu a zkušenostem mělo PSANÍ PODLE LUSTIGA obrovský filozofický přesah. Nejde o nějakou kuchařku s návodem na vaření románů. Arnošt přežil holocaust a věděl, že každá generace si musí vybojovat svou vlastní svobodu. A také, že „slušnost je jako pták nad mořem, který nikdy nesmí přestat mávat křídly, aby se neutopil“.
Kurzy v jeho podání byly vědou o člověku. A zároveň o řemesle, které se dá zvládnout jako každé jiné. Když pochopíme základní pravidla, můžeme psát dobře cokoliv. Učím tak, že si na bezpečné půdě kurzu zkoušíme, jak naše příběhy působí na ostatní. Pak se posouváme jako blesk díky upřímné zpětné vazbě. Tu si však dáváme s respektem k názoru druhých a laskavě, aby měl každý autor chuť se zlepšovat a lačnil po odstranění slabších míst v textu. Arnoštovou metodou učím psát lékaře, manažery, babičky, vědce. A přestože miluju práci pro National Geographic, své nejtrvanlivější noviny mám v historické budově Národního muzea na Václavském náměstí, kde mi prošly rukama všechny texty stálých přírodovědných expozic. Jsem pyšná i na celý foch v mé knihovničce s knížkami, které napsali frekventanti mých kurzů. Jde spíš o klub spřízněných duší, než o „školení“.
S manželem Petrem Pravdou, bývalým válečným zpravodajem, učíme i psaní cestopisů, kam si zveme zajímavé hosty. Mí žáci už publikují v médiích a jejich texty si můžete přečíst i na stránkách aktuálního vydání Koktejlu, kde vyšel i tento příspěvek.
