"Pššt, neruš, poslouchám sousedy," řekl jsem a odtáhnul plecháček od zdi: "Já ten příběh prostě potřebuju."
"A to nemůžeš postupovat jako ostatní?"
"Jak?"
"Vykrádat cizí pointy, přeměnit vtip na historku, lovit v paměti?"
… to se opakuje už několik dní.
A začalo to nevinně.
"3 - 2 - 1 - 0. Vše nejlepší do Nového roku!" mnohohlas partají nesený chodbou a stoupačkami.
"3 - 2 - 1 - 0. Vše nejlepší do Nového roku!" mnohohlas partají nesený chodbou a stoupačkami.
"Letos začnu psát," slíbil jsem si v duchu ještě se sklenkou v ruce. Kdyby všechny historické porážky měly tak přesně doložený začátek jako tahle…
Kde se jen v lidstvu bere snaha po zlepšení, proč se nespokojíme s poklidným tempem evoluce? Nestačí, že jsme každý potomkem nejzdatnější spermie?
Už několik dní si svůj slib vyčítám. Proč jsem raději nechtěl plynně konverzovat sanskrtem nebo zase hubnout? Hubnout lze někdy snadno: při prvním běhu zakopnout, zlomit si čelist a sdrátovaný čekat uzdravení při ztíženém příjmu stravy. Také jsem mohl s osudem laškovat. Slíbit, že už víc nebudu pít. Ani víc ani míň, teď je to tak akorát…
Já snad mám ten slib napsaný na čele! Kde se ukážu, ustává veškerá akce. Mám pocit, že ostatní si už na mě dávají pozor. Nic jim nepadá z rukou, než začnou vyprávět, rozhlédnou se. Jsem snad tajný Bretschneider ze Švejka, před kterým vše utichá?
Kde se jen v lidstvu bere snaha po zlepšení, proč se nespokojíme s poklidným tempem evoluce? Nestačí, že jsme každý potomkem nejzdatnější spermie?
Už několik dní si svůj slib vyčítám. Proč jsem raději nechtěl plynně konverzovat sanskrtem nebo zase hubnout? Hubnout lze někdy snadno: při prvním běhu zakopnout, zlomit si čelist a sdrátovaný čekat uzdravení při ztíženém příjmu stravy. Také jsem mohl s osudem laškovat. Slíbit, že už víc nebudu pít. Ani víc ani míň, teď je to tak akorát…
Já snad mám ten slib napsaný na čele! Kde se ukážu, ustává veškerá akce. Mám pocit, že ostatní si už na mě dávají pozor. Nic jim nepadá z rukou, než začnou vyprávět, rozhlédnou se. Jsem snad tajný Bretschneider ze Švejka, před kterým vše utichá?
"Haló lidi, koukejte, já si nic na manžetu nepíšu!" chce se mi volat.
"To, že jsi paranoidní, neznamená, že po tobě nejdou," řekl Steven King. Mně se ale zdá, že to o mně vědí už i neznámí v tramvaji. Za běžných okolností by v zatáčkách padali, z eko-tašek by se jim vysypával nákup, ale tady nic! Kde je ten karbaník, co prohrál a domů běží jen v trenkách a ponožkách? Nežádám, aby mi za domem vykolejil vlak, psát se dá i o menších věcech, než záchrana světa vhozením prstenu do pece Mordoru. Kdyby alespoň nějaké počasí bylo!
Vybavuje se mi noční můra, příběh o grafomanovi. Spíš diagnóza než příběh. Co jsem četl dávno, se teď stává mou kletbou. Grafoman desítky let od rána do noci buší do psacího stroje a dokumentuje svůj život. To by nevadilo, kdyby nepřevažovala věta "sedím za stolem a píšu".
Prázdný žaludek tráví sám sebe, tak se chová i vědomí bez vnějšího podnětu, nic mi ale na pomoc nepřichází. Na dně plecháčku jako na dně introspekce leží čirá prázdnota, zrcadlový obraz čistého papíru.
A co změnit měřítko? Dodnes se třesu při vzpomínce, jak jsem zkoušel ovládnout tenis pomocí příručky. Otázce podání, které trvá půl vteřiny, věnoval autor šest stránek - to je moderní literatura, panečku! Proti ní jeden den Leopolda Blooma vypadá jako zastaralá Norská sága plná povrchní epiky. Proč se tedy toho "sedím u stolu a píšu" bát? Stačí zvolit jinou optiku a zvadlý list fikusu se změní v existenciální drama…
Ještě držím ten plecháček v ruce, takové byly ve školní družině, to je dávno. Vlastně ne tak dávno, když si s tím předsevzetím připadám, jak na základce. Jako bych měl poznámku v žákovské. Nemohu ven, musím sedět za stolem a něco psát. Přes okno slyším řev kamarádů na klepadle. Naše tlupa paviánů dnes povykuje a leze po konstrukci beze mě.
Vybavuje se mi noční můra, příběh o grafomanovi. Spíš diagnóza než příběh. Co jsem četl dávno, se teď stává mou kletbou. Grafoman desítky let od rána do noci buší do psacího stroje a dokumentuje svůj život. To by nevadilo, kdyby nepřevažovala věta "sedím za stolem a píšu".
Prázdný žaludek tráví sám sebe, tak se chová i vědomí bez vnějšího podnětu, nic mi ale na pomoc nepřichází. Na dně plecháčku jako na dně introspekce leží čirá prázdnota, zrcadlový obraz čistého papíru.
A co změnit měřítko? Dodnes se třesu při vzpomínce, jak jsem zkoušel ovládnout tenis pomocí příručky. Otázce podání, které trvá půl vteřiny, věnoval autor šest stránek - to je moderní literatura, panečku! Proti ní jeden den Leopolda Blooma vypadá jako zastaralá Norská sága plná povrchní epiky. Proč se tedy toho "sedím u stolu a píšu" bát? Stačí zvolit jinou optiku a zvadlý list fikusu se změní v existenciální drama…
Ještě držím ten plecháček v ruce, takové byly ve školní družině, to je dávno. Vlastně ne tak dávno, když si s tím předsevzetím připadám, jak na základce. Jako bych měl poznámku v žákovské. Nemohu ven, musím sedět za stolem a něco psát. Přes okno slyším řev kamarádů na klepadle. Naše tlupa paviánů dnes povykuje a leze po konstrukci beze mě.
"Může Jarda ven?" znovu to zkouší kamarádi.
"Ne, má zaracha, už nezvoňte" křikne dolů matka.
Vězím v tom až po uši, jak v minulosti, tak v současnosti. Jak dlouho se musí člověk s novoročním závazkem trápit, než to smí vzdát? Kdy už mi dovolí zrušit roční permanentku do fitka? Mám asi zaracha na všechno.
Vězím v tom až po uši, jak v minulosti, tak v současnosti. Jak dlouho se musí člověk s novoročním závazkem trápit, než to smí vzdát? Kdy už mi dovolí zrušit roční permanentku do fitka? Mám asi zaracha na všechno.
Co jsem vlastně spáchal letos? Už vím, předsevzetí.
Zatím sedím za stolem a píšu… Sedím tu už vážně dlouho. Vyčůrat mě musí pustit. Vstávám a konečně mě něco napadá. Příští závazek. Dám si laťku hodně nízko, slíbím třeba: "Nebudu ujídat vánoční cukroví před Štědrým dnem. Nebo to aspoň nebudu svádět na psa."
Hele, normostrana. Hotovo. Konečně mohu ven, za kamarády. Jenže, kde je ale to klepadlo?
Hele, normostrana. Hotovo. Konečně mohu ven, za kamarády. Jenže, kde je ale to klepadlo?