Mise splněna - napsala Jitka Sova

Sokolov - Hornický dům

Sedím nad účetní knihou už druhou noc. Já ten chybějící halíř prostě musím najít. Jsem účetním na ředitelství dolů a briketáren. Miluji kostičkovaný papír účetních knih a psaní číslic svojí ostře ořezanou tužkou. To nádherné ticho noci, náhle přerušené křikem cikánské bitky. Hvizd policejní píšťalky, další křik a pak ticho. Hornický Sokolov padesátých let. 

Naslouchám chraplavému oddechování své ženy ve vedlejším pokoji, vedle ní v dětské postýlce oddychuje naše vnučka Helenka, nemanželská dcera našeho nezodpovědného syna. Nezodpovědného a hluboce námi milovaného... přišel takhle večer, s malou v náručí, prý je její máma nemocná, ať chvilku pohlídáme - a malá už u nás zůstala. Kloužu tužkou po řádcích, systematicky postupuji. Jsem unavený, řádky mi splývají před očima. Už jsou Tři králové, za tři dny musí být výplaty připravené. Jdu si zakouřit na balkon. Do tmy svítí zamrzlá Ohře. Chlapi říkali, že po ní děti dobruslí až do Karlových Varů. Zpátky do kuchyně, zpátky k účetní knize. Jsou dvě ráno, kamna vychladlá, zapomněl jsem přikládat. Chraplavé oddychováni manželky, zakňourání Helenky v postýlce. Tady je! Tady je ten ztracený halíř. Mám ho. Beru obřadně gumu, vygumuji chybné číslo a tužkou vypisuji správnou hodnotu. Ten klid, co se mi rozhostí po těle. A pocit vítězství nad trucovitými čísly. 

Tiše vklouznu do peřin vedle své ženy. Budík má nařízený na pátou, i když ona by s malou mohla vstávat až v šest. Roztopí pořádně v kamnech, ať vstáváme do tepla. Uhlí máme dost. U kamen si dá svoji první cigaretu a vypije své první kafe. Připraví nám snídani a pak jde vzbudit mě a najíme se, do melty namáčíme ztvrdlý chleba. Odejdu a žena půjde vzbudit malou Helenku, jesle otevírají v půl sedmé, tak tak, že to stihne na sedmou do práce. Tvrdě v teple pod peřinou usínám. Mise splněna. A taky se těším na horkou ranní meltu.