Mýtem označujeme v moderním jazyce obecně výmysl. To vnáší rozpor mezi slovníkovou definicí a současným používáním v populární kultuře a v politickém diskurzu.
Mýtus hrál nezaměnitelnou roli prvotního výkladu světa. Všímal si různých jevů a vybavoval je fantazijním výkladem. Mýty jsou historky, které příběhem vykládají pozorovanou skutečnost, pomáhají lidem se zabydlením v podivném světě, kde věci se chovají podivně - sopky soptí - proč? Z nebe sjíždějí blesky - proč? Na podzim opadá listí ze stromů - proč? A noční oblohou se vine světlý pás Mléčné dráhy - proč?
Pro vysvětlení záhad vychází mýtus z prožitku našeho těla -schopného konat a nadaného vůlí. Vysvětlení zakládá na srážce vůlí protagonistů mýtů - bohů a někdy lidí, kteří se tam připletli obvykle ke své újmě jako myši v ohradě plné splašených koní.
Prvním bořením mýtů lze označit zrození filozofie. Filosofie jako předchůdkyně věd zkouší objasnit svět přirozenými příčinami, z něj samého a bez přeludů. Statečně zkouší obejít se bez vnějších zásahů, nebo v tom selhat. Rozpory v mýtu lze naproti tomu snadno zamést pod univerzální koberec svévole jejich aktérů.
Zatímco mýty o stvoření byly nahrazeny teoriemi, mýty samotné nezmizely. Mýty potřebujeme stále - představují zkratkovité, byť falešné, zestručnění toho, co by potřebovalo léta vědeckého studia.
Jako mýty se v současnosti chápou základní představy, ze kterých společnosti odvozují své kořeny.
Jsou stavebními kostkami ideologií jako falešných vědomí světa. Na druhou stranu jsou mýty stále potřebné. Jejich pomocí se vytváří společenská shoda, spojují lidi do širších celků od národů po lidstvo.
Vybájenost mýtů se nezpochybňuje v zájmu zachování společenského řádu. Jde především o zakladatelské mýty národů, států a společností. Mýty jsou oporou pro územní nároky, oprávněnost společenského uspořádání, moci jedněch nad druhými, vysvětlují příčinu nerovného dělení vytvořeného bohatství. Jsou měkkým projevem nadvlády, protože ve znevýhodněných vynucují souhlas s panujícími pořádky. Proto je boření mýtů zpochybňováním moci, řecky zvané arché. Boření je tedy anarchií, delegitimací nějakého statusu quo.
Ačkoli fikce, neboli literatura je postavena na vymýšlení, jsou její dějiny dějinami boření mýtů. Kde ohrožuje moc, je umlčována. Známe různé seznamy zakázaných knih - Libri prohibiti. Ty jsou výsledkem cenzury, která má ve svém slovním základu slovo "cenzus", neboli shoda. Škoda, že je míněna jen shoda s postojem moci.
Oblíbeným příkladem je Boccacciúv Dekameron. Na “index” se nedostal kvůli narušování dobrých mravů. Prudérnost nebyla tím důvodem. Středověk byl mnohem smyslnější a rozkoším těla otevřenější, než si představujeme. Na příbězích Dekameronu vadilo, že aktéry všech těch půvabných obscenit byli představitelé církve, která si zakládala na auře svatosti a ctnostného ovládání tělesných pohnutek. Když církev zjistila, že nelze Dekameron zničit, napadlo ji vydat "opravené a autorizované vydání," kde byli vilní mniši a jeptišky veselé v rozkroku nahrazeni světskými osobami.
Naneštěstí máme pochybnou čest vidět i novodobé indexy. Často zahrnují třeba Huxleyův "Krásný nový svět" či Orwellův román "1984." Je ironické, že byly míněny jako varování před nebezpečným civilizačním vývojem, ale podle změn, které kolem sebe vidíme, to vypadá, že je vlády přijaly jako plán či návod… Je smutné, že seznamy zakázaných knih stále existují I v západních demokraciích.
Možná je samo boření mýtů mýtem, který si sami vyprávíme, abychom nepodléhali malověrnosti a nevzdali svůj vlastní boj. Musíme si vyprávět, že porážka může být novým začátkem jako v mýtu
Vybájenost mýtů se nezpochybňuje v zájmu zachování společenského řádu. Jde především o zakladatelské mýty národů, států a společností. Mýty jsou oporou pro územní nároky, oprávněnost společenského uspořádání, moci jedněch nad druhými, vysvětlují příčinu nerovného dělení vytvořeného bohatství. Jsou měkkým projevem nadvlády, protože ve znevýhodněných vynucují souhlas s panujícími pořádky. Proto je boření mýtů zpochybňováním moci, řecky zvané arché. Boření je tedy anarchií, delegitimací nějakého statusu quo.
Ačkoli fikce, neboli literatura je postavena na vymýšlení, jsou její dějiny dějinami boření mýtů. Kde ohrožuje moc, je umlčována. Známe různé seznamy zakázaných knih - Libri prohibiti. Ty jsou výsledkem cenzury, která má ve svém slovním základu slovo "cenzus", neboli shoda. Škoda, že je míněna jen shoda s postojem moci.
Oblíbeným příkladem je Boccacciúv Dekameron. Na “index” se nedostal kvůli narušování dobrých mravů. Prudérnost nebyla tím důvodem. Středověk byl mnohem smyslnější a rozkoším těla otevřenější, než si představujeme. Na příbězích Dekameronu vadilo, že aktéry všech těch půvabných obscenit byli představitelé církve, která si zakládala na auře svatosti a ctnostného ovládání tělesných pohnutek. Když církev zjistila, že nelze Dekameron zničit, napadlo ji vydat "opravené a autorizované vydání," kde byli vilní mniši a jeptišky veselé v rozkroku nahrazeni světskými osobami.
Naneštěstí máme pochybnou čest vidět i novodobé indexy. Často zahrnují třeba Huxleyův "Krásný nový svět" či Orwellův román "1984." Je ironické, že byly míněny jako varování před nebezpečným civilizačním vývojem, ale podle změn, které kolem sebe vidíme, to vypadá, že je vlády přijaly jako plán či návod… Je smutné, že seznamy zakázaných knih stále existují I v západních demokraciích.
Možná je samo boření mýtů mýtem, který si sami vyprávíme, abychom nepodléhali malověrnosti a nevzdali svůj vlastní boj. Musíme si vyprávět, že porážka může být novým začátkem jako v mýtu
o Sisyfovi. Jedna z nejhorších porážek je internalizovat si marnost boje, ani to nezkusit.
Schopnost beletrie citově vtáhnout, burcovat své čtenáře a pohnout je k činu je důvodem obav, které
Schopnost beletrie citově vtáhnout, burcovat své čtenáře a pohnout je k činu je důvodem obav, které
v moci příběhy vyvolávají. Mobilizují srdce čtenářů, neobrací se jen k jeho rozumu jako abstraktní pamflet. Ten vše vsadil na přesvědčivost své argumentace. Literatura tedy nejen poskytuje modely bojů, ale také sama bojuje.
Příběhy jsou tedy příbuzné mýtům. Je to tím, že příběh používá stejné zdroje hybatele - toužení a vůli - jako energii pro pohyb celého soustrojí děje, kterou hrdinové vnášejí do pasivního světa, aby v něm něco změnili.
Literatura do některých míst vstupuje první, je v tomto smyslu avantgardou, předvojem poznání. Hluboká pravda o životě je začasto odpozorována vyprávěním dříve, než si jí věda vůbec všimne. A navíc, vědeckému výkladu obvykle chybí, čím oplývá příběh, nepřináší totiž prožitek, pointu a katarzi.
Příběhy jsou tedy příbuzné mýtům. Je to tím, že příběh používá stejné zdroje hybatele - toužení a vůli - jako energii pro pohyb celého soustrojí děje, kterou hrdinové vnášejí do pasivního světa, aby v něm něco změnili.
Literatura do některých míst vstupuje první, je v tomto smyslu avantgardou, předvojem poznání. Hluboká pravda o životě je začasto odpozorována vyprávěním dříve, než si jí věda vůbec všimne. A navíc, vědeckému výkladu obvykle chybí, čím oplývá příběh, nepřináší totiž prožitek, pointu a katarzi.
Vizionářskou roli beletrie uznávají i sami vědci. Je dojemné číst v pamětech slavného psychologa vyznání: "Pokud jsem ve svém díle poukázal na nějaké zákonitosti fungování lidské duše, které si doposud zachovaly platnost, téměř jistě o tom dlouho přede mnou psal nějaký román."
Mýtus a vyprávění jsou sourozenci. Jsou nezbytní pro porozumění naší situaci ve světě. Naše bytí se odehrává převážně na úrovni předvědeckého poznání a příběhy jsou osvědčenými způsoby, jak uchopit celek života a dát mu smysl.
Mýtus a vyprávění jsou sourozenci. Jsou nezbytní pro porozumění naší situaci ve světě. Naše bytí se odehrává převážně na úrovni předvědeckého poznání a příběhy jsou osvědčenými způsoby, jak uchopit celek života a dát mu smysl.