Náhodné setkání - napsal Marek Bucko

Na tramvajové stanici se potkají gymnazista, průmyslovák a hezké děvče z ekonomky.

„Za holkou?! Né… Spěchám se domů učit… Zeptejte se mě radši na zdraví, jako to dělají penzisti! Kdy prosím vás? Jsem pořád v tý pitomý škole! Bůhvíjak mi to nejde, věčně zaracha. Kvůli prospěchu už mám zakázanej i fotbal a taneční. Což je průser, protože na fotbale se vždycky nějaká ta fanynka najde a taneční jsou jediný místo, kde můžu šáhnout na holku a nemusím jí půl roku nadbíhat…“

„A co v tý škole?“

„To jste se asi zbláznili! Já chodím na SPŠE! To je střední průmyslová škola elektrotechnická!!! Dvacet osm kluků ve třídě a dvě elektrodívky! Tím, že jsou jen dvě, tak po těch třech letech jsou už vlastně obě hezký… Ale ta konkurence!“

„Tak na gymplu tohle já naštěstí neřeším. U nás je to přibližně fifty-fifty! Je nás čtrnáct kluků a holek je šestnáct, akorát. Solidní výběr, možnost druhý volby a na chmelový brigádě každej večer premiéra…“

„To já na průmyslovce bych musel do těch premiér angažovat i část profesorskýho sboru!“
„Pánbůh s Tebou!!!“
„S váma oběma! My holky nejsme všechny jen blbky na večer, když nehrajou v kině, nebo se rozbije kazeťák. Kluci, jeden z toho máte srandu a to se úplně nehodí. Druhej jste zas vyjevenej jak… No, podívej se na mě, mám snad tykadla?!“
„Tykadla ne…“
„Tak vidíš! A to jsi jako chodil do tanečních vošahávat holky?!“
„Vošahávat ne, ale někdy… Za zadek… Trochu… Teda těsně nad…!“
„Vy jste dvojka teda. Jako Mach a Šebestová. To je jak z knížky od doktorky Úterníčkový - Mixový. Hele, mně už to jede. Ale vy tam k vám musíte dvěstědvacet devítkou, že jo?! Tak čau!“

„Hmm, tak je pryč chytrolín. Gympl…. U nás na ekonomce je to jako u na tý tvý průmce. Ale opačně, čtyři kluci, dvacet pět holek. Už nám to taky jede! Pěkně jsme se zakecali, už je tma.“
„Ty pořád bydlíš…?“
„Jo, pořád. Každej den pochoduju domů mezi poli. A teď už potmě…“
„Já půjdu s tebou… Nikam nespěchám.“
„Tak jo.“
„A jsme tady, ale co to???“
„Nemám?“
„Asi bys měl…“
„Níž… Ještě níž. Vidíš. Potřebuješ k tomu tancovat?“
„Asi ne, nevzpomněl bych si teď na kroky. Maximálně k chůzi, ale já teď určitě nikam jít nechci. I když se už smráká, připadám si jako v kuželu světla na jevišti ztemělýho divadla…“

„Jak dlouho tu jsme?“
„Nevím, čas se ztratil a jsou tu místo něj… Sakra naši!!! Ten tvůj kužel světla… Je to auto!!!“
„Ahoj!!! Čekám na tý zastávce každou středu ve stejnej čas!!!“ zavolal jsem v běhu a s nadějí do tmy mezi poli. Nejsladší čaj o páté na světě mi zhořknul, vylil se a kdo ví, jestli příště pozvání na něj opět poznám.