Vousatý chlapík mě se smíchem přesvědčoval, že je to vážně tak. Seděli jsme v jediném místním hotelu a debatovali nad sklenicí piva. Šest set kilometrů na sever od Adelaide. V pustině, která nemá daleko ke středu Austrálie. Tvrdil, že na jezeře Eyer, které je jen kousek odsud, se opravdu dá plachtit. Teda teoreticky. Obvykle je tu místo vodní hladiny jen nekonečná vyschlá solná pláň o rozloze balkánského Kosova. Situace se ale dramaticky mění po prudkých deštích.
“Když se jezero naplní, je to fantastické místo pro jachting,” zaklínal se vousáč a prohlašoval, že při nejbližší příležitosti hodlá napnout plachty.
Maree. Tak se to tady jmenovalo. Městečko nebo dnes spíš skoro vylidněná osada. Napůl ztracená uprostřed australské divočiny. Kdysi tudy vedla důležitá trať. Postavená v osmdesátých letech devatenáctého století. Spojovala Adelaide s Alice Springs. Ve stopách australských pionýrů a podél tyčí prvního telegrafu. Dnes tudy jezdí hlavně vyznavači opuštěných tras. Maree má nejlepší okamžiky své krátké historie už nejspíš za sebou. Opakující se prudké záplavy a související nekončící nákladné opravy železničního svršku vedly k úpadku. Trať spojující jih a sever kontinentu zůstala, ale posunula se zhruba o dvě stě kilometrů západněji. Do míst, kde dnes vede „Stuart Highway“. Na stabilnější podloží na rozvodí dvou obrovských australských vnitrozemských pánví. Z železniční stanice Maree se stalo muzeum pod širým nebem. Hlavními exponáty jsou zrezivělé lokomotivy a vagony Ghan. Pojmenované po Afgháncích. Vlaky pokryté všudypřítomným prachem a zapomenuté v čase své slávy. Vzpomínají na průkopníky trati, na afghánské vodiče velbloudů.
Přijeli jsme sem už odpoledne. Dřív než se obloha stihla zatáhnout. Za námi se přisunuly mraky naplněné vodou. Olověná opona přitáhla pozornost většiny z šedesáti duší, které v Maree žily. Polovina z nich stála na terase před hotelem. Se zájmem sledovali terénní auto se špatně zabalenými zavazadly na střeše. Manželský pár, podle vizáže evidentně cizinci, a dvě děti znuděné dlouhou jízdou.
Když jsme z vystoupili, zájem ještě vzrostl. Místní si vyměnili několik krátkých vět v neznámém jazyce, který vzdáleně připomínal angličtinu. Pokývali hlavou a jeden z nich, s kloboukem na hlavě, nám vyšel naproti.
„Hello, mohli bychom se tady ubytovat?“ zeptal jsem se.
„Godhaj,“ odpověděl muž a ukázal rukou ke vchodu.
„Fakt řekl godhaj?“ zeptal jsem se ženy. Nebylo mi jasné, proč je řeč o levném salámu, jehož fanoušky jsem za hranicemi České republiky nečekal.
„Řekl goddaj. Good Day. Prostě pozdravil,“ objasnila mi Alice.
Vešli jsme dovnitř. Hotel byl z roku 1884 a interiér podle toho vypadal. Sto let starý luxus pokrytý jemňoučkým prachem. Alice opatrně stáhla přehoz z postele a vyklepala ho na zem.
„Jeden den tady v pohodě vydržíme. Lepší než v mokru stavět stan,“ řekl jsem optimisticky. Alice nejistě přikývla.
Se západem slunce se spustil silný déšť. Kapky v rytmu větru narážely do oken. Vydržely bubnovat celou noc. Až do úsvitu. S východem slunce to skončilo.
Ale voda, která spadla v noci, do rána všechno proměnila. Z prašných silnic se z rozmaru mraků staly blátivé klouzačky. A z vyschlých koryt se přes ně valila voda.
„Nemůžete platit kartou,“ řekl muž s kloboukem, který se od včerejška změnil na recepčního.
„Jen v hotovosti. Voda přerušila spojení,“ řekl s lehkostí a zkoumavě se na nás podíval.
„Takže nefunguje ani bankomat,“ dodal tak nějak samozřejmě.
Pokoj se snídaní znamenal, že jsme ráno pozřeli bílé trvanlivé tousty s hotelovým balením marmelády, kukuřičné lupínky a mléko. Po zaplacení noclehu jsme měli k dispozici pár dolarů v kapse a mrtvou obrazovku hotelového bankomatu, jehož využití jsme včera bezstarostně odložili na ráno. Nebylo těžké se rozhodnout, jestli zůstat nebo jet dál.
„Nechám váš pokoj, tak jak je,“ zaujal opačné stanovisko recepční. „Vrátíte se. V tomhle počasí se stejně nikam nedostanete. Cesty musí vyschnout,“ vysvětlil.
Poskytl jsem mu krátkou přednášku na téma výhod bezhotovostních plateb a rizik spočívajících v převážení příliš velkého počtu bankovek.
„Jestli nemáte peníze,“ odpověděl, „můžete uklidit horní patro a nechám vás tady zadarmo další noc.“
Vzhledem k tomu, že jsme v horním patře hotelu bydleli a věděli, v jakém je stavu, s díky jsme odmítli. Suď bůh, kolik duší už ten chlap takhle polapil. Možná některé z nich dodnes drží v tomhle pouštním království. Tipuju minimálně hotelovou kuchařku bydlící v přilehlém karavanu.
Na benzínové pumpě se mezitím sešla parta pesimistů, která evidentně konzultovala situaci s členy jachtařského klubu.
„Na sever se nedostanete. Všude je bahno. A zpátky na jih už vůbec ne. Tam jsou cesty zaplavené místy až tři metry vysoko. Musíte počkat.“
Musíme počkat? A do kdy? Do zítřka? Dva, tři dny, nebo spíš týden? Odpovědí bylo pokrčení ramen. Příroda má tady prostě navrch.
„Pojďme to aspoň zkusit,“ navrhl jsem a Alice kývla. Perspektiva úklidu horního patra byla pro oba silnou motivací.
Ujeli jsme asi deset kilometrů. Na asfalt do Coober Peddy jich zbývalo ještě dalších tři sta šedesát. Dopředný pohyb přitom nebyl samozřejmostí. Šíleně to klouzalo a terénní Toyota s náhonem na všechna čtyři kola se ovládala stejně dobře jako sáňky na vánoční klouzačce pod kostelem. I tak jsme bez větších problémů přebrodili několik potoků. Ale šlo to špatně a pomalu. Bláto na kapotě přibývalo výrazně rychleji než počet ujetých kilometrů. S tím rostl čas dojezdu i naše obavy.
Při odjezdu z Maree nás všichni sledovali. Když jsme to vzdali a po dvou hodinách se vrátili zpátky, byli pořád na svých místech. Hlouček na pumpě. Muž s kloboukem. Společnost na terase před hotelem.
Smáli se a mávali nám. Ne škodolibě. Prostě se smáli. Nejvíc se smál vousáč z jachtařského klubu na jezeře Eyer.
Vzhledem k tomu, že jsme v horním patře hotelu bydleli a věděli, v jakém je stavu, s díky jsme odmítli. Suď bůh, kolik duší už ten chlap takhle polapil. Možná některé z nich dodnes drží v tomhle pouštním království. Tipuju minimálně hotelovou kuchařku bydlící v přilehlém karavanu.
Na benzínové pumpě se mezitím sešla parta pesimistů, která evidentně konzultovala situaci s členy jachtařského klubu.
„Na sever se nedostanete. Všude je bahno. A zpátky na jih už vůbec ne. Tam jsou cesty zaplavené místy až tři metry vysoko. Musíte počkat.“
Musíme počkat? A do kdy? Do zítřka? Dva, tři dny, nebo spíš týden? Odpovědí bylo pokrčení ramen. Příroda má tady prostě navrch.
„Pojďme to aspoň zkusit,“ navrhl jsem a Alice kývla. Perspektiva úklidu horního patra byla pro oba silnou motivací.
Ujeli jsme asi deset kilometrů. Na asfalt do Coober Peddy jich zbývalo ještě dalších tři sta šedesát. Dopředný pohyb přitom nebyl samozřejmostí. Šíleně to klouzalo a terénní Toyota s náhonem na všechna čtyři kola se ovládala stejně dobře jako sáňky na vánoční klouzačce pod kostelem. I tak jsme bez větších problémů přebrodili několik potoků. Ale šlo to špatně a pomalu. Bláto na kapotě přibývalo výrazně rychleji než počet ujetých kilometrů. S tím rostl čas dojezdu i naše obavy.
Při odjezdu z Maree nás všichni sledovali. Když jsme to vzdali a po dvou hodinách se vrátili zpátky, byli pořád na svých místech. Hlouček na pumpě. Muž s kloboukem. Společnost na terase před hotelem.
Smáli se a mávali nám. Ne škodolibě. Prostě se smáli. Nejvíc se smál vousáč z jachtařského klubu na jezeře Eyer.
