Poslední hodiny na zemi, první v ráji - napsal Martin Tomášek

Černo černá tma v duši. Ležím na posteli nemůžu se hnout ani o píď a je mi to jedno. Se svým osudem jsem se totiž smířil už dávno.

Civim na zašedlý strop, který měl původně bílou barvu. Kouř mě štípe v nose, v očích a leze do všech pórů mého nemohouciho těla. Modlím se, aby si pro mne smrt přišla dřív, než ti estrádní šašci v přilbách a kyslíkových maskách. 

Sekyrou rozbíjí dveře soukromého nemocničního pokoje.

Sakra, kde se flákáš?! Jindy spěcháš až moc, a když na tebe někdo čeká, touží tě chytit za ruku a odejít s tebou ruku v ruce na onen svět, nepřijdeš.

Vůbec nemusíš vypadat jako Brad Pitt. Klidně tě vezmu za tvoji kostnatou ruku a půjdu s tebou, kamkoliv budeš chtít...

"Kamaráde, příteli, slyšíš mě? Jsem tady."
"Že to ale trvalo. Kde jsi byla tak dlouho a proč tě nevidím?"
"Dej mi pět minut a přijdu za tebou."
"Já jsem ale…"
"Vím, co jsi říkal, ale když už jsi na mě tak dlouho čekal, chtěla bych se ti líbít."

 Martin Tomášek na kurzu psaní

"Připraven?"
"Ano."
Nevím, jak to moje kamarádka Smrt dokázala, ale v pokoji se objevily hned dvě nejdůležitější ženy mého života, které už delší dobu dobu mezi námi nejsou: babička Marie a teta Alena.
"Babi, teto, jste to vy?"

Obě ženy pomalu přikývly a přistoupily ke mně.
"Líbím se ti, můj nejdražš příteli?"
Chtěl jsem přikývnout, ale nešlo to.
"Je čas, musíme jít."
Ještě jsem cítil, jak mě obě ženy zvedly na rukou do výšky, jakoby byly naprosto zdravé. A moje duše byla konečně volná a mohla odletět na lepší místo, než bylo tohle.

Po pár minutách moje duše uslyšela rajskou hudbu a tak se vydala za tou melodii… Nebeská brána dokořán, hlučná hudba, světla od bohatě prostřeneho stolu...

Vtom se ozve:
"Kde jsi? Čekáme na tebe. Posaď se," řekne a hodí po duši klíč od nebeské brány.

Sedla si vedle svatého Petra konečně šťastná.

"Sbohem, lide pozemský, miluju vás."