Přistání na Půlměsíci - napsal Martin Paruch

Göbekli Tepe

„Tancuj!!” křičel rozesmátý Hasan. Arabštině jsem nerozuměl, ale jeho gesta byla víc než výmluvná. Kroužil po dvoře s dvěma dětmi a svíjel se v rytmu orientální hudby. Pro člověka, který se na plesech schovával i před valčíkem, představovala jeho výzva „tancuj” zásadní ohrožení osobní integrity. Jenže když chcete proniknout dovnitř komunity, je potřeba něco obětovat. Statečně jsem se postavil a začal se natřásat podle Hasanova návodu. 

Nedůstojné poskakování s dětmi sklízelo zájem přihlížejících. Vesele si mě natáčeli a řezali se u toho smíchy, div jim telefony nevypadly z rukou.

Tančil jsem v Harran, biblickém útočišti proroka Abraháma a jeho manželky Sáry. V dnešní jihovýchodní turecké Anatolii, kousek od syrské hranice.

Zaznamenané dějiny tudy protékaly šest tisíc let. Prošlo jimi několik civilizací. Stavěli. Bořili. A zase stavěli. Sumerové, Makedonci, Římani i Asyřané. Ummajovský chalífát tu dokonce v sedmém století založil univerzitu. Možná jednu z prvních na světě. Pak přišli Mongolové, kteří nepostavili nic. Jen do základu zničili to, co vybudovaly civilizace před nimi. Z historického Harran zbyly jen trosky.

 Sanliurfa

Centrem oblasti je město Sanliurfa. Zkráceně a domácky Urfa. S barevným bazarem a památkami podpírajícími historii náboženství. Mají tu Abrahámovu jeskyni i vystavený Mohamedův vous. Město je populární hlavně mezi domácími turisty, na cizince tu moc nenarazíte. Ale s tím není potíž.

„Jen běžte,” mávl rukou chlapík z ochranky. Ukázal směrem k bráně. Vstup do areálu s mešitami a posvátnými místy byl bez kontroly. A bez omezení pro nemuslimy.
Vešel jsem dovnitř. Sluneční paprsky se lámaly na čistém bílém dláždění. Ostré světlo dopadalo na skla slunečních brýlí a do objektivů fotoaparátů početných rodin. Odráželo se od hladiny jezírek, nad kterými se vznášela hejna holubů. Muži i ženy obklopení dětmi jim plnými hrstmi házeli zrní. O kousek dál se pod vysokými stromy nabízel stín. Voda marnivě tryskala z fontán a zavlažovala hustý trávník. „Tak nějak mohl vypadat ráj,” napadlo mě.
V kamenných nádržích plavali kapři. Už od dob, kdy zpupný král Nimrod uvrhl Abraháma do rozpálené pece. Bůh ho tady ovšem zachránil. Oheň proměnil na vodu a ze žhavých uhlíků se staly ryby.
V zázračném prameni jsem si opláchl obličej. Protože to nemůže nikdy uškodit. Se skleničkou čaje se pak posadil na lavičku pod stromy. Otevřel zakoupenou knížku a začetl se do starých příběhů, jako by si na mě zasedla učitelka dějepisu.

Místa těhotná historií jsou v Anatolii skoro všude. Narazíte na ně i ve vylidněné vesničce uprostřed pohoří Tek Tek východně od Urfy. V Google mapách ji najdete jen se štěstím. Je to prašné místo s pár domky z nepálených cihel. Sem tam jsou vidět ženy a děti. Ale vypadají opuštěně, lidé i domky. U jednoho mě ulovila malá holčička, která si moji neznalost turečtiny vysvětlovala nedoslýchavostí. Bez ní bych těžko našel zbytky starověkých staveb. Asyrské ruiny jsou skryté v místní zástavbě. Část slouží jako přístřešek pro traktor. O kus dál se dómovitá svatyně vytesaná do skály změnila na příbytek pro ovce. Otvory ve stropě do ní pronikalo světlo a vytvářelo dojem gotické katedrály. Snad to ty ovce ocenily.
Pár tureckých lir jsem vyměnil za fotky. Místa, božského světla i holčičky. Jen její babička mi utekla ze záběru.

Dvacet kilometrů na východ od Sanliurfy leží archeologické naleziště Göbekli Tepe. Místo, kterému dominují megalitické pilíře ve tvaru písmene T. S vytesanými reliéfy skutečných zvířat i symbolů, o jejichž významu se můžeme zatím jen dohadovat. Tu pravou senzaci ale vyvolává období, kdy byl areál postaven. Spolehlivě doložených je jedenáct tisíc let, ale dost pravděpodobně je ještě o další další tisícovku starší.
Dvanáct tisíc! 

Propast, která nás dělí, je obtížně představitelná a samotná čísla ji nedokážou vymalovat. Egyptské pyramidy i Stonehenge jsou o více než polovinu mladší. Vlastně jsou to skoro novostavby, které mají časově výrazně blíž ke stavbě pražského metra než k místním megalitům.
Podle učebnic začíná postupný přechod od lovu k zemědělství zhruba před deseti tisíci let. Tady, v úrodném půlměsíci. Jenže Göbekli Tepe je o dva tisíce let starší a tím nás usvědčuje z omylu. Společenství lovců a sběračů mohlo totiž jen těžko věnovat „volné víkendy” vláčení balvanů o váze několik desítek tun. Nešlo jen o fyzickou práci, ale i o plánování, měření, záznamy. K tomu byla potřeba technologie zemědělství, jakkoliv banálně to dneska zní.

Neolit a s ním spojené civilizace tedy vznikaly nejspíš o něco dřív. O něco dřív?! Jako by druhá světová válka začala v době narození Krista.
Jenže tím to nekončí. Je tady ještě starší bratr. Tedy nejspíš je starší. 

Karahan Tepe. Málo známý a stále neobjevený. 

Z rozsáhlého kopce je odkrytých jen pár akrů. Leží v horském pásmu, které se zvedá na východ od harranských plání. Víc než hory připomíná náhorní rovinu. Místo turistů tu narazíte na archeology. Na chvíli se mi povedlo se mezi ně zamíchat. Tvářil jsem se důležitě. Pokyvoval hlavou a fotil. Než mě odhalili. Zakázali focení a vyhnali na pěšinu vedoucí kolem odkrytých vrstev. Ale stihl jsem to. Fotku sochy, která je asi jedním z prvních vyobrazeni člověka. Muže, který si oběma rukama drží… svůj penis. Už dvanáct tisíc let.
Pokud je vám už z těch časových hloubek úzko, můžete vyrazit kousek na sever. Do kopců národního parku Nemrut Dagi. Na vrchol stejnojmenné hory, vysoké přes dva tisíce metrů. Zadýcháte se při výstupu, profoukne vás silný ledový vítr a přivítá král Antiochos. Chlapík, který chtěl sedět s bohy a nechal tu kvůli tomu navršit padesát metrů vysokou mohylu.
Všudypřítomné hlavy Dia, Hérakla i Apollóna se dívají z trůnů, z kamenných teras a přehlížejí okolí s přísným výrazem. V jejich tvářích vidím trochu překvapení, co si to Antiochos dovolil. Umístit svou sochu mezi ně. Přece on nebyl bůh. Jen syn jednoho z generálů Alexandra Velikého. Král seleukovské říše na území dnešního Blízkého východu. Vládl jižnímu Turecku, Libanonu, Palestině, Sýrii, velké části Iráku. Ale bůh? Bůh to teda nebyl.
Já Antiochovi rozumím. Mít na starost tuhle část světa, z toho by bolela hlava i Hérakla. Nejspíš i ta kamenná.