Stála jsem v otevřených dveřích svého bytu a nevěřícně zírala do chodby a na schodiště domu.
U sousedčiných dveří bylo zatím zhruba 30 párů bot, dvoje složené golfky, uvázaný pes, hromada pestrobarevných krabic a kytice lilií. Po schodech běhaly bosé děti (ty jsem spočítat nedokázala, protože byly stále v pohybu), vstupní dveře do činžáku byly otevřené a obležené Romy s cigaretami přilepenými ke rtům a plechovkou piva v ruce. Dým z cigaret a těžká vůně marjány prostoupila každičkou škvíru schodiště a vehementně se vkrádala i do zavřených bytů ostatních sousedů.
Bydlím v přízemí poklidného (alespoň do teď jsem si to myslela) domu a moje sousedka je mladá Romka, která se nechala zbouchnout od nevím koho – ženicha jsem ještě neviděla, anebo splynul
s davem.
„Tak to mě od tebe překvapuje,“ odvětila mladičká nevěsta Jana. „A taky trochu uráží. Hlavně to neříkej nahlas před mámou. Ta by tě sjela.“
Zůstala jsem s otevřenou pusu. Naprosto jsem nechápala, co se stalo, co jsem řekla blbě. Asi to na mě bylo vidět, protože Jana se ke mně naklonila a zašeptala: „Jestli tady před někým řekneš, že je Rom, tak se nasere. Já jsem cikánka a jsem na to hrdá a stejně všichni tady. Romský iniciativy mě štvou, nechci se začleňovat. Jsme takoví, jací jsme. Stěhujeme se, moc toho nenapracujeme, občas někoho podvedeme, něco sebereme – prostě máme jiný priority. Když milujeme, tak celým srdcem, když nenávidíme, tak až za hrob. Rodina je pro nás všechno. Já nechci makat do padnutí. Já chci mít spoustu dětí, starat se o manžela a rodiče. Já chci žít. Umím číst z karet i z ruky a tím se uživím. Já jsem cikánka a tohle bude cikánská svatba.“
Nebyla jsem schopna slova. Pochopila jsem, že tu včera půjčenou tisícovku asi už nikdy neuvidím.
Pochopila jsem, kam zmizely moje nové conversky (zahlédla jsem je na druhé sestřenici tety z ženichovy strany).
Pochopila jsem cikánskou mentalitu, a trochu jsem nevěstě záviděla její volnost a lehkost. Možná za to mohla marjána, kterou mi někdo vrazil do ruky se slovy „abyste nebyla tak vyplašená, paninko.“
Před domem právě zastavil džíp a z něj za zpěvu vylezlo dalších sedm cikánů s hudebními nástroji.
Cikánská svatba začala…
„Tak to mě od tebe překvapuje,“ odvětila mladičká nevěsta Jana. „A taky trochu uráží. Hlavně to neříkej nahlas před mámou. Ta by tě sjela.“
Zůstala jsem s otevřenou pusu. Naprosto jsem nechápala, co se stalo, co jsem řekla blbě. Asi to na mě bylo vidět, protože Jana se ke mně naklonila a zašeptala: „Jestli tady před někým řekneš, že je Rom, tak se nasere. Já jsem cikánka a jsem na to hrdá a stejně všichni tady. Romský iniciativy mě štvou, nechci se začleňovat. Jsme takoví, jací jsme. Stěhujeme se, moc toho nenapracujeme, občas někoho podvedeme, něco sebereme – prostě máme jiný priority. Když milujeme, tak celým srdcem, když nenávidíme, tak až za hrob. Rodina je pro nás všechno. Já nechci makat do padnutí. Já chci mít spoustu dětí, starat se o manžela a rodiče. Já chci žít. Umím číst z karet i z ruky a tím se uživím. Já jsem cikánka a tohle bude cikánská svatba.“
Nebyla jsem schopna slova. Pochopila jsem, že tu včera půjčenou tisícovku asi už nikdy neuvidím.
Pochopila jsem, kam zmizely moje nové conversky (zahlédla jsem je na druhé sestřenici tety z ženichovy strany).
Pochopila jsem cikánskou mentalitu, a trochu jsem nevěstě záviděla její volnost a lehkost. Možná za to mohla marjána, kterou mi někdo vrazil do ruky se slovy „abyste nebyla tak vyplašená, paninko.“
Před domem právě zastavil džíp a z něj za zpěvu vylezlo dalších sedm cikánů s hudebními nástroji.
Cikánská svatba začala…
