„Taky, taky. Hodně zdraví. A jak to myslíte s tím: Ať jsme lepší!“ zjišťuju opatrně a přehazuju v puse žvýkačku.
„No, přece nějaký předsevzetí!“ vysvětluje tchán a tchyně Helenka spokojeně přikyvuje.
Hlava mi začíná rychle pracovat. Tedy ráda by… Po té smršti řízků, majonézových salátů, cukroví a jiných pochutin mi mozek nepluje v mozkomíšním moku, ale vznáší se ve směsi sádlíčka a ovarové polívky. No jo, jenže co bych… Chlastat už jsem přestal dávno, proto ty Rychlý špunty. Kouřit nedávno, proto ta žvýkačka.
„Sakra, vždyť já si nemám co předsevzít! Jsem bez zlozvyků!“ uvědomil jsem si skromně.
Jak jsem se zasnil nad vlastní dokonalostí, vypadla mi z pusy žvýkačka. Pěkný. Přímo na koberec. Manželka Jitka do mě lehce dloubla loktem a oči zabodla do tchýnina vzácného historického socialistického jekoru.
„Kurva!“ ulevil jsem si.
„No, třeba by Martin nemusel mluvit sprostě…“ odtušil na můj účet tchán Jarek.
Začervenal jsem se a snažil se rychle žvýkačku sebrat z koberce, než se přilepí. Ohnul jsem se, ale na zem jsem nedosáhl a navíc mi vzadu ruply kalhoty.
„Do prdele práce!“ vylítlo ze mě a tchán pokýval hlavou, jako že „já jsem to říkal!“
Klekl jsem si na jedno koleno a vystřelila mi pantofle z druhé napjaté nohy. Přímo do tácu s chlebíčky.
„To už se na to teda vopravdu…“ nedokončil jsem, protože tchán už zářil jak měsíček v úplňku. Klekl jsem na obě kolena a vystřelil jsem knoflík na břiše brilantně přímo do plamene svíčky, která tím zhasla a pocákala ubrus voskem. Už jsem nic neřekl. Všichni ale čekali nějaký můj peprný komentář a tak bylo slyšet, jak tchýně Helenka do ticha pronesla:
„Na sprostý slova srát, možná by bylo lepší tolik nežrat.“ Tím, že nečekala, že to bude slyšet, znělo to jak závěrečná věta motlitby v poslední řadě ztichlého kostela. Jarek do sebe konečně nalil číši rychlých špuntů, kterou po celou dobu mého výstupu držel nad hlavou. Jitka polohlasně pronesla: „A na to se napijeme.“
„No tak za sebe teda zkusím zhubnout a jíst víc zeleniny,“ dokončil jsem celou silvestrovskou akci asi jediným možným způsobem.
Na Nový rok ráno, jsem se odhodlal k tomu, že s předsevzetím okamžitě začnu. A koncentrovaně. Oloupal jsem kilo mrkve, kiwi, vzal zmražené listy špenátu a nacpal do odšťavňovače. Hotové jsem poředil sójovým mlékem a doplnil o směs ořechů.
„Teď budete koukat, jak se žije zdravě! Kila budou padat jak listí z břízy!“ a vypil jsem ten elixír zdraví a vitamínů. Po těle se mi rozlil dobrý pocit a teplo.
„To bude z pocitu dobře vykonaného skutku!“ napadlo mě. Jenže k teplu se přidalo brnění v puse a otékající jazyk. Když přijela záchranka, kterou naštěstí zavolala Jitka po té, co jsem se sesunul k zemi, byl jsem již ve fázi anafylaktického šoku. Pár injekcí, prášek pod jazyk, kapačka a přišel jsem zase k sobě. Když jsem zdravotníkům posal svůj vitamínový koktejl, řekli, že pro alergika je to spolehlivější, než se střelit do hlavy. Příště se mám raději nechat popíchat sršni, bude to bezpečnější.
„Chlape! Jediná potravina prosta všech alergenů je vepřové maso a sádlo! Až zase dostanete příště chuť odšťavňovat, mějte u sebe nějaké antihistaminikum! Nebo si radši dejte buřta!“ zakončil záchranář a balil si batoh.
„A tak jsem změnil předsevzetí. Odteď se budu stravovat nealergicky.“
„Kurva!“ ulevil jsem si.
„No, třeba by Martin nemusel mluvit sprostě…“ odtušil na můj účet tchán Jarek.
Začervenal jsem se a snažil se rychle žvýkačku sebrat z koberce, než se přilepí. Ohnul jsem se, ale na zem jsem nedosáhl a navíc mi vzadu ruply kalhoty.
„Do prdele práce!“ vylítlo ze mě a tchán pokýval hlavou, jako že „já jsem to říkal!“
Klekl jsem si na jedno koleno a vystřelila mi pantofle z druhé napjaté nohy. Přímo do tácu s chlebíčky.
„To už se na to teda vopravdu…“ nedokončil jsem, protože tchán už zářil jak měsíček v úplňku. Klekl jsem na obě kolena a vystřelil jsem knoflík na břiše brilantně přímo do plamene svíčky, která tím zhasla a pocákala ubrus voskem. Už jsem nic neřekl. Všichni ale čekali nějaký můj peprný komentář a tak bylo slyšet, jak tchýně Helenka do ticha pronesla:
„Na sprostý slova srát, možná by bylo lepší tolik nežrat.“ Tím, že nečekala, že to bude slyšet, znělo to jak závěrečná věta motlitby v poslední řadě ztichlého kostela. Jarek do sebe konečně nalil číši rychlých špuntů, kterou po celou dobu mého výstupu držel nad hlavou. Jitka polohlasně pronesla: „A na to se napijeme.“
„No tak za sebe teda zkusím zhubnout a jíst víc zeleniny,“ dokončil jsem celou silvestrovskou akci asi jediným možným způsobem.
Na Nový rok ráno, jsem se odhodlal k tomu, že s předsevzetím okamžitě začnu. A koncentrovaně. Oloupal jsem kilo mrkve, kiwi, vzal zmražené listy špenátu a nacpal do odšťavňovače. Hotové jsem poředil sójovým mlékem a doplnil o směs ořechů.
„Teď budete koukat, jak se žije zdravě! Kila budou padat jak listí z břízy!“ a vypil jsem ten elixír zdraví a vitamínů. Po těle se mi rozlil dobrý pocit a teplo.
„To bude z pocitu dobře vykonaného skutku!“ napadlo mě. Jenže k teplu se přidalo brnění v puse a otékající jazyk. Když přijela záchranka, kterou naštěstí zavolala Jitka po té, co jsem se sesunul k zemi, byl jsem již ve fázi anafylaktického šoku. Pár injekcí, prášek pod jazyk, kapačka a přišel jsem zase k sobě. Když jsem zdravotníkům posal svůj vitamínový koktejl, řekli, že pro alergika je to spolehlivější, než se střelit do hlavy. Příště se mám raději nechat popíchat sršni, bude to bezpečnější.
„Chlape! Jediná potravina prosta všech alergenů je vepřové maso a sádlo! Až zase dostanete příště chuť odšťavňovat, mějte u sebe nějaké antihistaminikum! Nebo si radši dejte buřta!“ zakončil záchranář a balil si batoh.
„A tak jsem změnil předsevzetí. Odteď se budu stravovat nealergicky.“
A přestože jsem se nikdy necítil jako svatý, v tu chvíli jsem měl pocit, že se mi nad hlavou rozzářila malá... jitrnice.