Seděly jsme v přítmí baru, kolem se míhala světla diskotéky, červená a modrá pak zase modrá a žlutá, dokola a dokola. Hudba teď naštěstí tolik neřvala, takže jsme se slyšely. A to bylo dobře, protože nový vánoční hit už nikdo nemohl ani cejtit. Teda slyšet. Byly jsme jak tři sudičky na barových židlích a přehlížely hemžení kolem. Já, Olga a Natálka jsme spolu kamarádily od první třídy. Prostě jsme na sebe vyzbyly při řazení do zástupu první den základky. Všechny děti byly ve dvojicích a my zůstaly na konci tři. A vzniklo kamarádství na celý život.
Prožívaly jsme spolu první lásky, úspěchy i neúspěchy ve sportu i práci, na svatbách jsme si šly za svědky, děti jsme si hlídaly navzájem, většinu dovolených jsme byly společně. Teď děti hlídali manželé, protože jsme dostaly „opušťák“ na předsilvestrovský mejdan.
„Mně by stačila i města Evropy,“ přidala jsem se. Zasněně jsem přimhouřila oči a viděla noční šajnění Eiffelovky, ve tmě blikotající Londýnské oko, zářící Schönbrunn… Světla diskotéky i směs kolínských a voňavek v okolí umocňovala moji představivost a já se rázem přenesla z Vídně do holandských zahrad plných tulipánů a jejich vůně mnou prostupovala, byla opojná, po zádech mi přeběhlo lehké chvění a já jsem se bezděčně začala usmívat a pohupovat se v mírném vánku, který mi čechral vlasy…
„Dej bacha nebo spadneš ze židle,“ zazněl mi do ucha zvonivý smích Natálky. Z vánku byl rázem větrák, který zapnul barman v domnění, že sem nažene kyslík. Všechny jsme se usmály nad chvilkovým únikem z reality. A taky jsme všechny věděly, že další dovolenou strávíme zase s dětmi a manžely u Černého moře, v apartmánech, kam jsme jezdily už léta. Všechny jsme trochu posmutněly.
„Holky, já mám nápad,“ náhle ožila Olga.
„Moje babička místo předsevzetí do nového roku dělala seznam přání. Vždycky, vždycičky jí všechno vyšlo. Takže vyjde i to cestování. Uvidíte.“
Sesedly jsme se blíž, protože hudba po odmlce zase spustila hlasité vyřvávání a Olga začala vyprávět. Teď jsme opravdu byly jak tři sudičky s hlavami u sebe.
„To si musíš vzít velký kulatý talíř nebo mísu, na něj naskládat různé ovoce, ale musí být malé, kulaté, takže hroznové víno, jahody a tak. Můžeš tam dát i kulaté bonbony. Kulaté je jako nekonečno. Prostě všechno musí být kulaté. Pak si vezmeš tužku a papír. Opravdu tužku nebo propisku a papír, psaní do mobilu nebo na počítač nestačí a začneš sepisovat svá přání, co se má v dalším roce stát. Musíš to ale psát v přítomném čase. Jako, že už se to děje, že už to máš. Ne chci mít nový mobil, ale mám nový mobil. Klidně i napiš značku. Nebo napiš cestuji po Evropě a ne chci nebo budu cestovat. Všechno musí být v přítomném čase, jako že už to zažíváš. Jedině tak to funguje.“
Sešly jsme se znovu hned prvního ledna, na Nový rok.
„Tak co, holky, udělaly jste si rituál splněných přání?“ vyzvídala Olga.
No jasně že udělaly. A všechny jsem se shodly, že naším největším přáním je cestovat. A znovu jsme snily a probíraly místa, kam se chceme podívat. Děti nás všech si hrály v pokojíku, manželé seděli v kuchyni a hádali se o autech, k tomu popíjeli a všichni jsme byli v pohodě a plni očekávání, co nám přinese nový rok 2022.
Venku začalo sněžit a těžké vločky pomalu dopadaly na promrzlé ulice Kyjeva. Ale my jsme si v tu chvíli v teple a bezpečí domova pečlivě opatrovaly naše přání, která jsme si poctivě napsaly tužkou na papír. Z celého srdce věříme, že nám cestování letos vyjde.
„Mně by stačila i města Evropy,“ přidala jsem se. Zasněně jsem přimhouřila oči a viděla noční šajnění Eiffelovky, ve tmě blikotající Londýnské oko, zářící Schönbrunn… Světla diskotéky i směs kolínských a voňavek v okolí umocňovala moji představivost a já se rázem přenesla z Vídně do holandských zahrad plných tulipánů a jejich vůně mnou prostupovala, byla opojná, po zádech mi přeběhlo lehké chvění a já jsem se bezděčně začala usmívat a pohupovat se v mírném vánku, který mi čechral vlasy…
„Dej bacha nebo spadneš ze židle,“ zazněl mi do ucha zvonivý smích Natálky. Z vánku byl rázem větrák, který zapnul barman v domnění, že sem nažene kyslík. Všechny jsme se usmály nad chvilkovým únikem z reality. A taky jsme všechny věděly, že další dovolenou strávíme zase s dětmi a manžely u Černého moře, v apartmánech, kam jsme jezdily už léta. Všechny jsme trochu posmutněly.
„Holky, já mám nápad,“ náhle ožila Olga.
„Moje babička místo předsevzetí do nového roku dělala seznam přání. Vždycky, vždycičky jí všechno vyšlo. Takže vyjde i to cestování. Uvidíte.“
Sesedly jsme se blíž, protože hudba po odmlce zase spustila hlasité vyřvávání a Olga začala vyprávět. Teď jsme opravdu byly jak tři sudičky s hlavami u sebe.
„To si musíš vzít velký kulatý talíř nebo mísu, na něj naskládat různé ovoce, ale musí být malé, kulaté, takže hroznové víno, jahody a tak. Můžeš tam dát i kulaté bonbony. Kulaté je jako nekonečno. Prostě všechno musí být kulaté. Pak si vezmeš tužku a papír. Opravdu tužku nebo propisku a papír, psaní do mobilu nebo na počítač nestačí a začneš sepisovat svá přání, co se má v dalším roce stát. Musíš to ale psát v přítomném čase. Jako, že už se to děje, že už to máš. Ne chci mít nový mobil, ale mám nový mobil. Klidně i napiš značku. Nebo napiš cestuji po Evropě a ne chci nebo budu cestovat. Všechno musí být v přítomném čase, jako že už to zažíváš. Jedině tak to funguje.“
Sešly jsme se znovu hned prvního ledna, na Nový rok.
„Tak co, holky, udělaly jste si rituál splněných přání?“ vyzvídala Olga.
No jasně že udělaly. A všechny jsem se shodly, že naším největším přáním je cestovat. A znovu jsme snily a probíraly místa, kam se chceme podívat. Děti nás všech si hrály v pokojíku, manželé seděli v kuchyni a hádali se o autech, k tomu popíjeli a všichni jsme byli v pohodě a plni očekávání, co nám přinese nový rok 2022.
Venku začalo sněžit a těžké vločky pomalu dopadaly na promrzlé ulice Kyjeva. Ale my jsme si v tu chvíli v teple a bezpečí domova pečlivě opatrovaly naše přání, která jsme si poctivě napsaly tužkou na papír. Z celého srdce věříme, že nám cestování letos vyjde.
