„Co máte přesně na mysli, pane řediteli?“ dotazuji se, protože netuším, kam nadřízený míří. Navíc i nás vedení nutí, ať se vyjadřujeme přesně.
„Hlavně žádný revoluční kecy jako zlepšíme, změníme, zařídíme! Chci konkrétní kroky!“ řve vždy provozní na poradách. Asi proto se teď sám ptá obecným, nejdebilnějším způsobem. Vyhrkne na mě obecný výprc a já už se k něčemu přiznám.
„Co mám na mysli?!!! To se mě ještě ptáte?!!!“
„Ano, ptám. Vyděláváme průměrně, tento měsíc nevyjímaje, o 1,2 milionu více, než srovnatelně velké provozovny našeho řetězce!“
„Tak to už pokládáme za samozřejmé! Od vás i vašich lidí očekáváme více! Jste všichni seniorní, zkušení. Peníze vyděláváte, ale co ty jednotlivé klíčové ukazatele??? Ostatní je plní!!!“ řve říďa.
„Plní,“ odsouhlasím. „Ale nevydělávají…“ snažím se vysvětlit.
„Tak to už pokládáme za samozřejmé! Od vás i vašich lidí očekáváme více! Jste všichni seniorní, zkušení. Peníze vyděláváte, ale co ty jednotlivé klíčové ukazatele??? Ostatní je plní!!!“ řve říďa.
„Plní,“ odsouhlasím. „Ale nevydělávají…“ snažím se vysvětlit.
„Hlavně mi v tom, prosím vás, nehledejte nějakou spravedlnost! Odebírám vám tímto čtvrtletní bonus a uvidíme, jak si povedete dál,“ zakončuje ředitel. Z porady jedu jak spráskaný pes. Stavím se alespoň v obchodním centru, koupím si něco dobrého na zub - to mě vždycky uklidní. Jenže tam všude plno. Nejsem na sebe úplně pyšný, ale parkuji na místo pro rodiny s dětmi. Jsem tam jen na otočku a konec konců, tato značka ani oficiálně neexistuje. Jen co vystoupím, hned na mě začne pořvávat nějaký muž - asi povoláním syn - v zánovním pětkovém BMW, stojící na místě pro IZS. „Kde máš ty děti?!!! Kdyby se takhle choval každej… Zavolám policajty!!!“
„Děti mám ve škole, kreténe! A kde máš ty tu sanitku?! Policajty zavolej, vyhrazený místo pro rodiče
„Děti mám ve škole, kreténe! A kde máš ty tu sanitku?! Policajty zavolej, vyhrazený místo pro rodiče
s dětmi neexistuje, ale místo pro IZS ano. Pokutu dostaneš ty!“
„Ale já jsem doktor!!!“
„Nic jinýho si ani nemyslím, pozdravuj fotra!!!“ zakončuji naší komunikaci a pan doktor kupodivu zmlkne, skočí do auta a už bez keců odjede. Fotr funguje - trefa!
„Hlavně klid…“ nadechnu se párkrát a vstoupím do lahůdek.
„Dobrý den, poprosím dvacet deka vlašskýho, dvacet pochoutkovýho a dvacet tvarůžkový pomazán…“
„Co vy mýslite, jak já mám zapamatovat! Musite postůpně!!!“ pindá baba za pultem známým východním přízvukem.
„Dejchej, dejchej…“ opakuji si šeptem. „Dobře, tak teda dvacet deka vlašskýho. Máte? Ano? Děkuji. Dvacet deka pochoutkovýho…“ atd, atd, diktuju babě. Ta od druhýho salátu samozřejmě nasraná, že mi nestačí jeden, u pátého už dělá ksichty, ale ustojím to. Přejdu k teplému pultu. Ale baba také.
„Prosím jeden vepřový řízek,“ Baba zváží, zabalí.
„ A jeden kuřecí řízek.“ Finalizuji objednávku.
„A vy nevýdite, že oba za devatenáct devadesát?!!! Próč vy neřéknéte najédnou a honíte mě kolem půltu???!!!“
Polknu naprázdno.
„Dálší přání?“ navrací se obdivuhodně rychle zpět do své role.
„Ano. Chcípni babo!“ a hodím řízky do košíku.
Cestou z parkoviště mi ještě chlap v X6 s černými skly nedá přednost zprava a vytroubí mě. Jedu už s nejvyšší opatrností a doufám, že se bez újmy dostanu domů. Je už tma. Táhlá pravotočivá zákruta před vesnicí a v jejím konci dědek o holi přebelhávající zleva doprava. Jedu asi sedmdesát, místo povolených devadesáti, takže se mu v pohodě vyhnu. Kouknu ještě pro kontrolu do zrcátka a dědek za mnou hrozí holí a něco huláká. Zastavím a dám varovné blinkry. Vystoupím. Z kufru beru lékárničku. Jdu k dědkovi. Provoz naštěstí nulový. Dědek mi nadává do pirátů a vrahů.
„Pane, je vám něco?“ ptám se. Následuje smršť dědkových kleteb a nadávek.
„Vidíš někde přechod, ty starej debile?“ říkám v klidu.
Dědek mává holí, prská a nadává do vrahounů.
„Tak jo,“ řeknu, sáhnu do lékárničky, nasadím si chirurgické rukavice, vytrhnu mu hůl a jednou přesně mířenou ranou solidního golfisty do spánku dědka skolím. A mám i kus štěstí. Padne hlavou na obrubník, přesně místem úderu.
„Ale já jsem doktor!!!“
„Nic jinýho si ani nemyslím, pozdravuj fotra!!!“ zakončuji naší komunikaci a pan doktor kupodivu zmlkne, skočí do auta a už bez keců odjede. Fotr funguje - trefa!
„Hlavně klid…“ nadechnu se párkrát a vstoupím do lahůdek.
„Dobrý den, poprosím dvacet deka vlašskýho, dvacet pochoutkovýho a dvacet tvarůžkový pomazán…“
„Co vy mýslite, jak já mám zapamatovat! Musite postůpně!!!“ pindá baba za pultem známým východním přízvukem.
„Dejchej, dejchej…“ opakuji si šeptem. „Dobře, tak teda dvacet deka vlašskýho. Máte? Ano? Děkuji. Dvacet deka pochoutkovýho…“ atd, atd, diktuju babě. Ta od druhýho salátu samozřejmě nasraná, že mi nestačí jeden, u pátého už dělá ksichty, ale ustojím to. Přejdu k teplému pultu. Ale baba také.
„Prosím jeden vepřový řízek,“ Baba zváží, zabalí.
„ A jeden kuřecí řízek.“ Finalizuji objednávku.
„A vy nevýdite, že oba za devatenáct devadesát?!!! Próč vy neřéknéte najédnou a honíte mě kolem půltu???!!!“
Polknu naprázdno.
„Dálší přání?“ navrací se obdivuhodně rychle zpět do své role.
„Ano. Chcípni babo!“ a hodím řízky do košíku.
Cestou z parkoviště mi ještě chlap v X6 s černými skly nedá přednost zprava a vytroubí mě. Jedu už s nejvyšší opatrností a doufám, že se bez újmy dostanu domů. Je už tma. Táhlá pravotočivá zákruta před vesnicí a v jejím konci dědek o holi přebelhávající zleva doprava. Jedu asi sedmdesát, místo povolených devadesáti, takže se mu v pohodě vyhnu. Kouknu ještě pro kontrolu do zrcátka a dědek za mnou hrozí holí a něco huláká. Zastavím a dám varovné blinkry. Vystoupím. Z kufru beru lékárničku. Jdu k dědkovi. Provoz naštěstí nulový. Dědek mi nadává do pirátů a vrahů.
„Pane, je vám něco?“ ptám se. Následuje smršť dědkových kleteb a nadávek.
„Vidíš někde přechod, ty starej debile?“ říkám v klidu.
Dědek mává holí, prská a nadává do vrahounů.
„Tak jo,“ řeknu, sáhnu do lékárničky, nasadím si chirurgické rukavice, vytrhnu mu hůl a jednou přesně mířenou ranou solidního golfisty do spánku dědka skolím. A mám i kus štěstí. Padne hlavou na obrubník, přesně místem úderu.
Z dálky slyším náklaďák. Jo, Tatřička s vlekem. Svážejí řepu z polí. To neubrzdí. Dědkovi vtisknu hůl do ruky, beru lékárničku a utíkám do auta. Rozjíždím se a za sebou v zrcátku vidím Tatru s vlekem, jak párkrát poskočí a zastavuje. Kupodivu se mi tělem rozlévá klid a mír.
„Tak co? Ještě někdo mě dnes chcete nasrat?“
Zadání: Překračování mezí, boření mýtů a tabu.
