Stránky

22. ledna 2025

VŠUDEBIL Tour - napsala Nicole Studená

„Kde všude už jsi byl? V Tibetu? - Ne?!“
„Na Sokotře? - Taky ne?!“
„A co v Patagonii? - Že nevíš, kde to je?“
„Tak na Antarktidě? - Zima?!“
„A co jsi do teď dělal, když jsi nikde nebyl? - Debil!“
„Já jsem náhodou VŠUDE-BYL.“
Asi nějak takto dnes vypadá rozhovor s moderním všudebilem. Zástupci generace lidí, kteří se rozhodli vyměnit teplo a pohodlí domova, stabilní práci a pravidelné nedělní obědy u rodičů za bágl s limitní hmotností, letenku někam hodně daleko, treckové boty, funkční oblečení a nejnovější „jabkový“ mobil s aplikacemi pro cestovatele.
Tito novodobí tuláci už ale nejsou vyvrheli společnosti, jako tomu bylo ještě před dvěma sty lety. Dnes si říkají dobrodruzi nebo cestovatelé a to, že nemají kořeny, jim v jejich pojetí dává křídla. Nehodlají být připoutáni v krysím závodu korporátu, chtějí svobodu. Svobodu, na kterou jim většinou museli vydělat jejich rodiče vlastním krysím závodem v korporátu.
Ano, tihle lidé už opravdu „všude byli“ a tam, kde nebyli, to je jednoduše „komerční,“ „nezajímavé“ 
a „ploché.“ Každým svým dobrodružstvím musí za každou cenu „posunout hranice.“ Kam ale, když už žádné hranice nezbyly?! Sami je zbořili v nelítostném boji proti předsudkům a konvencím.
Smyslem a náplní života se pro ně stalo mít pod palcem (konkrétně na gridu, tedy mřížce svého instagramu) celý svět. Každý reel musí být ještě reálnější. Každé story musí mít svůj „velký příběh.“
Sociální sítě jsou tak plné fotek, na kterých mladá rodinka s kojencem v šátku na zádech šťastně přechází Himaláje. Instagramový profil s názvem „Moje první šesti-tisícovka“ má už i roztomilá tříletá holčička z Frýdku-Místku.
Fronty horolezců čekajících na výstup na Mount Everest jsou delší, než byly ty za komunistů na banány. To proto, že na tuhle Střechu světa nebo taky Čelo nebes, jak mu Nepálci přezdívají, dnes může vylézt každej kripl. A to doslova. Na vrcholu už stanul slepej, hluchej, ochrnutej, dokonce úplně bez nohou, 
s roztroušenou sklerózou, demencí třetího stupně, Alzheimerem, Parkinsonem, s IQ 50 nebo 80kou na krku.
A nejenže se takové obskurnosti dějí, ti pitomci se o své zážitky navíc musí podělit. A tak kromě záplavy fotek z dalekých, nebezpečných, šílených a absurdních cest je on-line svět zaplaven i mořem kurzů „Jak napsat cestopis.“ Přijde mi, že návodů a rad pro netalentované psavce je už víc, než je na světě zajímavých míst.
Tak až si zase jednou hodíte na ramena svůj pětikilový batůžek, koupíte permit na PCT (Pacific Crest Trail) a oblíknete drahý outdoorový oblečení, abyste mohli najít sami sebe, věřte, že moderní navigace vám možná pomůže se neztratit. Vy už ale dávno ztraceni jste. Ne ve světě, ale v sobě. A nenajdete se, ani kdybyste došli na konec světa.