Zkoušet nové věci se vyplácí - napsala Edita Dvořáková

Znáte to, skoro každý rok proběhne pokus dát si novoroční předsevzetí ve smyslu “přestanu kouřit,” “přestanu pít, nebo to aspoň omezím,” případně “zhubnu xy kilo do plavek.” Tak s tímhle jsem sekla už před pěkně dlouhou dobou, protože se to nikdy nedalo vydržet celý rok. Vždycky se našel důvod, proč něco oslavit, případně zapít životní žal. Proč si dát cigáro, když mě někdo vytočil. Výsledek takových akcí je vždycky kocovina jako hrom - morální i fyzická - a vyčítání si neúspěchu dodržet slib sám sobě.
“Tenhle rok na to půjdu od lesa,” hlásila jsem dopředu.
“Jasně, ségra, stejně jsou ty předsevzetí pitomý, to nedáš,” nevěřil mi brácha.
Milý deníčku, píšu tyhle první řádky a hádej co. Je to moje nové předsevzetí. Každý den sem zapíšu něco, co se mi stalo, nebo za co jsem vděčná. Tak třeba dneska jsem potkala Maru ze školy.
“Čau Sábo,” spustila na mě, “tak prej hubneš jsem koukala. Moc to nevypadá,” šklebila se a mrkala umělýma řasama, kterýma může odhánět mouchy a hodný kluky. Moje triko velikosti XL, i když obyčejně nosím spíš L, zrovna moji hubnoucí strategii prezentovanou na facebooku nepodpořilo. 

Hned jsem z tý holky dostala chuť na cigáro, ještě že jsem tohle předsevzetí letos vynechala.
“Hleď si svýho, Maru, a nedělej ze sebe hvězdu,” řekla jsem jí, načež se mi dostalo pohrdlivého pohození umělým koňským příčeskem.
Ona má furt stejnej výraz, jako odjakživa. Že bys jí dal pěstí.
Nebudu pomlouvat lidi. Další předsevzetí. Když ono to je někdy fakt těžký.
Na konci prvního dne nemám nic, za co jsem vděčná. Rozhodně ne po tom, co jsem potkala Marunu. Nemusí hnout prstem a je hubená. Já se podívám na čokoládu a přiberu kilo. No co, hlavní je přežít.
Den druhý. Pojedeme na výlet. Někde jsem si přečetla, že jezdit na výlety jen tak nazdařbůh je super. Jenže to bys nesměl mít takovýho bráchu jako já. On je bezva, ale v hlavě má akorát adrenalinový sporty a pivo.
“Nebuď jako pecka a pojeď na Pecku.”
“Kam?”
“Na hrad. Dáme únikovku.”
“Co?”
“Bože, ty jsi fakt trapná, ségra,” protočí brácha oči v sloup. “Přeci hra, kde se odněkud uniká, nebo musíš vyřešit nějaký případ.”
A tak jsem nechtěla být trapná i v novým roce a jelo se. Na nádraží čekal Adam, bráchův kamarád, který se mi hodně líbí.
“Ahoj Sabi,” pozdravil mě, “těšíš se na výlet?”
Zrudla jsem. “Jasně, že jo,” vypotila jsem ze sebe a v duchu se modlila, aby mě ta únikovka neztrapnila ještě víc, než jsem už podle bráchy trapná.
Den pátý. Píšu až teď, protože jsem skončila v nemocnici se zlomeným kotníkem. Hra se odvíjela dobře do chvíle, než jsem se smekla na kluzkém schodu a sletěla dolů. Křup! Ozvalo se a obrovská bolest mi projela celou nohou.
“Co děláš, ségra!” křičel brácha a Adam hned přiběhl a začal mě zachraňovat. Kluci mě pak odvedli do nemocnice. Dozvěděla jsem se, že se Adamovi taky líbím. A víš co? Řekl mi, že bude můj kluk. 

A nevadí mu kila navíc.
Co z toho vyplývá? Myslím, že předsevzetí jsou dobrý motor, ale nic se nemá přehánět a stresovat se tím. Člověk má být hlavně sám sebou a nebát se zkoušet nové věci. Kdybych na tu hru nejela, tak mi to Adam neřekl. Takže vše dopadlo, jak má. A můžu říct, že jsem za to vděčná.