“Je to můj jediný společník,” napadlo ho. Albert si byl stínu vědom každou chvíli, na rozdíl od ostatních, kteří se svého stínu štítili a ignorovali jeho existenci. Jako by to bylo něco špinavého, co k nim nepatří. Smradlavé ponožky odhozené u postele. Nikdy se nedívali na zem a chodili se slunečními brýlemi, které se už z dálky blýskaly a házely prasátka. Sklíčka se dokonce vyráběla v různých barvách: růžová, oranžová, zelená, žlutá. O tmavou nikdo nestál. Speciální sklo s filtry odklánělo světlo tak, aby stíny nebyly vidět.
Dřív nosil také růžové brýle. Občas mu to nedalo a musel si je sundat, jen tak, aby viděl i něco jiného než umělé filtry. Chtěl skutečnost. A jednoho dne už si je nenasadil.
“Kde máš brýle, Berte?” ptala se ho bývalá přítelkyně.
“Chtěl jsem vidět bez nich,” odvětil jí, mezitím co si začala nervózně motat pramen plavých vlasů kolem prstů. Normálně by to považoval za sexy, ale nyní věděl, že to je špatné znamení.
Zatímco vnímání světa většiny podléhala falešné růžové, Albert vnímal naprosto přesně paletu odstínů a v poslední době především stupně šedivosti. Měla několik tónů, které se prolínaly podle lomu světla
a denní doby. Stejně jako se cítil být na okraji společnosti, ztotožňoval se s touto barvou nejvíce. Objímala ho. Byla taková… opravdová.
Prej láska až za hrob. Zdálo se mu, že od chvíle, kdy ztratil onu prolhanou osobu, kterou mu osud přihrál do cesty, je všechno takové. Na lásku už nevěřil. A na osud vůbec ne. Kdyby nějaký osud nebo skutečná láska existovaly, nikdo by mu nikdy neublížil. Ale na to se v tomhle světě nehrálo. Důvod rozchodu se oficiálně nedozvěděl, protože tu nikdo neříkal nic upřímně. Jen ho tušil podle změny chování a zpráv od jiného muže, které omylem zahlédl na displeji jejího telefonu.
“Určitě si najdeš někoho, s kým si budeš rozumět,” bylo jediné, co od ní slyšel. Jeho staré já chtělo věřit v lásku a osud, ale zemřelo se zabouchnutím dveří, kterými odešla navždy.
Vzpomínky bez zaklepání vcházely do jeho mysli jako nezvaný host, usídlily se tam a odmítaly odejít. Stačilo tak málo. Potlačit svůj charakter a následovat dav. Jenže jak může jít proti svému přesvědčení? Je prostě Albert. Naivní. A upřímný. Jeho upřímnost a honba za pravdou si podávaly ruku s netaktností. Nemohl jinak. Musel lidem otevřít oči. Zrovna poslední zmíněná vlastnost se pěkně zajídala jeho okolí. O pravdu totiž nikdo nestojí. Ale posuďte sami:
“Jak se ti líbí mé nové šaty?” ptala se jednou přítelkyně, když spolu ještě byli.
“Nejsou zlé, ale máš v nich velký zadek, měla bys koupit o číslo větší.” Tak tímhle asi těžko mohl triumfovat.
Nebo: “Berte, nemůžeš říkat lidem, co si skutečně myslíš. To se nedělá!” mírnil Albertovu osvětu poslední kamarád.
“Raději budu sám, než ze sebe dělat toho, kdo nejsem!” dostal ze sebe Albert a pak už jen viděl zabouchnuté dveře. Ještě před chvílí naproti němu stál přítel. Teď zůstalo divné, tiché prázdno a ozvěna několikaletého, právě zpochybněného přátelství.
Po odstřihnutí od všech známých se schovával jako padouch, i když jím nebyl, ale spousta lidí ho tak viděla. Dokonce ho vyhodili z práce. Řekl šéfově ženě o jeho milence. Jediný kdo zůstal, byl stín.
“Nemůžu si na tebe sáhnout, ale jsi skutečný,” myslel si a pozoroval tmavou siluetu na zemi. Lidé kolem něj chodili bez povšimnutí, barevná sklíčka se blyštila a nacvičený úsměv nemohlo nic rozhodit. Viděl stíny, které se na ně lepí a drží se jich za paty, aniž by něco tušili. Usmál se a dal se do kroku.
