„Věděli jste, že prakticky nejstarší literární pravidla vznikla už ve 4. století před naším letopočtem?Zatímco na území pravěkých Čech ryli Keltové maximálně runy na mince, v antickém Řecku sepsal filozof Aristoteles nesmrtelné dílo, v němž rozebral tajemství dobrého příběhu. Sestavil do podrobna pravidla dramatu, kterými se řídí tvůrci příběhů dodnes. Aristotelova kniha se jmenuje Poetika.
Mimochodem o její ztracené části Komedie se točí slavný román Umberta Ecca JMÉNO RŮŽE.
Poetika však není jen příručkou pravidel a principů, jak vystavět drama a vytvořit živoucí postavy, ale Aristotelovo literární bádání má hluboký etický přesah. Filozof si myslí, že hlavním poselstvím literatury je dělat lidi lepšími. Spisovatel proto musí zachytit pravdu. Ovšem nikoliv otrockým kopírováním reality, ale upřímným – třeba i vymyšleným – příběhem, kterému však čtenář věří.
Aristoteles klade důraz na emoce, myšlenky a morální vyústění díla, jenž nutí čtenáře se zamyslet. Hrdinové čelí nástrahám, nepřízni osudu, obětem a důsledkům svých rozhodnutí… a my s nimi jejich osudy prožíváme. Sdílíme s hrdiny jejich emoce, odpovědnost za činy, a tak při čtení v bezpečném prostředí jsme konfrontováni s jejich pocity.
Podle Aristotela učil Arnošt Lustig, který říkal: „Spisovatel je jako malý bůžek. Tvoří z ničeho něco a to je úžasný pocit. Napíšeme tragédii, že půl světa brečí, a my z toho máme takovou radost, že se jdeme opít do hospody. Psaní je senzace. Je to vznešené, dobré a dává to životu smysl. Spisovatel vymýšlí příběhy, ve kterých pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když se mu to povede, čtenář je pak ušlechtilejší a lepší...“
Aristoteles klade důraz na emoce, myšlenky a morální vyústění díla, jenž nutí čtenáře se zamyslet. Hrdinové čelí nástrahám, nepřízni osudu, obětem a důsledkům svých rozhodnutí… a my s nimi jejich osudy prožíváme. Sdílíme s hrdiny jejich emoce, odpovědnost za činy, a tak při čtení v bezpečném prostředí jsme konfrontováni s jejich pocity.
Podle Aristotela učil Arnošt Lustig, který říkal: „Spisovatel je jako malý bůžek. Tvoří z ničeho něco a to je úžasný pocit. Napíšeme tragédii, že půl světa brečí, a my z toho máme takovou radost, že se jdeme opít do hospody. Psaní je senzace. Je to vznešené, dobré a dává to životu smysl. Spisovatel vymýšlí příběhy, ve kterých pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když se mu to povede, čtenář je pak ušlechtilejší a lepší...“
Zajímavé je, že v antice lidé vyzdvihovali tragédii. Věřili, že je spoluprožívání neštěstí s hrdiny dělá lepšími, zatímco komedii Řekové vnímali spíš jen jako nižší formu zábavy. Pak ale přišel v renesanci Shakespeare, geniálně propojil komedii s tragédií a vytvořil velmi působivý žánr – tragikomedii.
