Už dlouho bydlí ve městě, zde, kde se narodil a prožil dětství, už nebyl, no vlastně od doby, kdy jeho dětství končilo. Tady zažíval svá dětská dobrodružství a nyní, jak věří, se nějaké opět naskytne. „Nebo aspoň vzrůšo,“ plánuje.
Loudavě se ocitá na návsi. V jejím centru se novotou pyšní vila, kterou si jako oprýskaný nevzhledný dům pamatuje. Bydlíval v ní jakýsi poválečný zbohatlík, zubař Horna. I ordinaci v přízemí míval, ale místní na péči o zuby moc nedbali a tak Horna odešel za lepší klientelou do města. Nyní vilu zdobí nápis PENSION MARUŠKA. František do Marušky zamířil, musí přece někde spát.
Docela slušně se ubytuje a vyráží na obhlídku okolí, oživit paměť. Věnec domů obklopujících střed obce se hned za první zatáčkou bortí na osamělá stavení a jedna z cest směřuje dolů k řece. Zamíří k ní. Co kdyby se někdo topil, nejlépe nějaké vnadné děvče, které hodlá hrdinně zachránit. Po chvíli naráží na dům, který si nepamatuje. Obchod smíšeným zbožím stavěný před časem v rámci akce Z. Po revoluci byl v malé privatizaci prodán a v rychlém sledu prodejna změnila asi tři majitele, nicméně oprýskaný kruh s názvem Jednota nad vchodem stále bledne. Nyní v ní v nájmu hospodaří paní Jana Chytrá. Tak si to František čte na ceduli venku. „Tak Chytrá,“ říká si, když si bere košík a vplouvá mezi regály nevelké samoobsluhy.
„Ahoj, čím posloužím?“ František vzhlíží od regálu s konservami. Na půl metru od něj stojí hromotluk. Dva metry, sto dvacet kilo, vousy po hruď, vlasy kopírují neučesaného Krakonoše. Až se lekl.
„Ahoj. Chci něco na jídlo, na večeři. Rohlíky, něco na ně a pivo, nebo dvě.“
„Nou problém,“ říká hora. „Až budeš chtít platit, houkni. Jestli chceš salám, ten ti nakrájím, navážím, zabalím. Až u pultu.“ František mezi zbožím osaměl. Chlápek zmizel kdesi vzadu. Je po tři čtvrtě na pět. V pět prodejna, podle cedule, pro dnešek zavírá.
František do košíku klade, co potřebuje, a přesouvá se k pultu. Z místnosti pro personál, nebo skladu, spíše vše v jednom, se ozývá kytara a něžný dívčí hlas.
„Dneska už mě fóry ňak nejdou přes pysky…“, nějak ten hlásek k drsňácké písničce Bedna vod whisky nejde. Ani akordy nejsou přehmatávány plynule, přesto jako celek to zní mile. Stačí zavřít oči a člověk je u táboráku. Hraje on, nebo ta neznámá? František má skutečně oči na zámek a polohlasně si Bednu brouká spolu s uskladněným hlasem.
„Všechno?“ vytrhává jej ze snění Krakonošův chraplák.
„Jo. Ještě ten salám, asi turisťák. Tak dvacet deka, klidně v celku.“ Kytara stále zní. Takže hraje ona. „Pěkně zpívá,“ chválí František tajemnou zpěvačku.
„A nejen to. Šak jestli chceš, pojď. Můžeš si zahudlat s náma. Stejně zavírám.“ František, který sám na kytaru hrával, cítí touhu posedět a zazpívat si. Ten hromotluk je asi docela fajn chlap.
„Tak jo. A pivo bych si mohl otevřít? Mám žízeň, že bych se o ni mohl opřít.“
„Jasně. Kozla? Tak běž, já to přinesu. Jo počkej, ještě ten nákup. To máme…“ Pokladna zarachotila, František platí a váhavě jde kolem pokladny a pultu s uzeninou za hlasem.
No páni. Taková pěkná holka. Blondýnka s pomněnkovýma očima a ten úsměv… Do té bych se uměl hned zamilovat, jde Františkovou myslí.
„Ahoj,“ nabízí svou ruku k pozdravu František. „Mě sem pozval…“
Caryn? Ahoj. Zuzana. Klidně mě říkej Zuzi.“
„On je, myslím Caryn, tady vedoucím?“
„Ne, to ne. Tady šéfuje jeho družka, Jana Chytrá. On je bez práce a jí tady vypomáhá. A jmenuje se Cyril. Caryn je přezdívka.“
„Aha. A ona je kde?“
„Co já vím? Asi s děckem doma. Ona je tu dopoledne, to je ta jejich malá ve školce, a on prodává odpoledne.“
„To dítě je jejich? Myslím Caryna?“ František překvapuje sám sebe jak je zvědavý. Asi někde vzadu v mysli už kuje plán, že když Caryn má družku, tak Zuzi je volná.
„Asi jo, já nevím. Proč tě to zajímá?“ zajímá se Zuzana.
„Jen tak. Pěkně hraješ. A zpíváš.“
„Jo?“
„Jo. Zahraj něco.“
A co? Co znáš?“
„To je jedno. Něco dej, třeba se chytnu,“ slibuje František.
„Když měsíc rozlije, světlo své po kraji…“ spustila Zuzi a František se hned přidává. Do toho do skladu vstupuje Caryn a s jeho dunivým hlasem písnička hrubne. To nic nemění na faktu, že vládne uvolněná pohodová nálada živená pivem a písněmi. František po pár evergreenech sám bere kytaru do dlaní a to teprve je něco.
Jen mu během hraní začíná být jasnější, proč tam Zuzana vlastně je. Caryn sedí vedle ní. Má poměrně neposedné ruce spočívající hned tu a hned onde na Zuzanině těle. Do toho pár pusinek a František ví, že nejen že má utrum, ale šéfka Jana by se asi hodně divila.
Večírek v samoobsluze by mohl pomalu skončit, je devět pryč a František, který vyměnil dobrodružství za podivnou operetku, už se zvedá, když na zamčené dveře prodejny někdo divoce zabuší.
„Ty hajzle, otevři. Já vím, že jsi tam, že tam máš tu couru. Slyšíš?! Hned otevři,“ a další rány.
Kytara umlkla stejně jako zpěv. Caryn se vymrštil jako ocelová pružina.
„Někam zalez!“ přikazuje Zuzce, „a ty pojď se mnou,“ velí Františkovi a startuje do prodejny.
„Otevři!“
„Nemůžu, někam mi zapadly klíče!“ lže Caryn.
„Máš ji tam, že?“
„Mám tady jenom kámoše,“ Caryn se otáčí na Františka, „kámoše z vojny. Pijeme pivo a hrajeme na kytaru. O co ti jde?“
„Já vím, že ta coura tam je.“
„Tak hele,“ Caryn zuří, vztekle křičí „to není žádná coura za prve a za druhé, ona tu je s mým kámošem Frantou.“
„Otevři. Já vím, že klíče máš. Otevři!“ Bušení, lomcování klikou, kopy do drátěného skla.
„Já tě zabiju, ty svině,“ ryčí Caryn, odemyká a vtahuje svou družku Janu dovnitř.
Že by dobrodružství? Napadá Františka, který se intuitivně krčí. Jana se Carynovi vysmeká a běží ke skladu. Caryn je rychlejší. Zachytil ji a odhodil směrem k regálům. Jana v pádu hrábla za sebe, jako granát vymrštila čtvrtkilové balení hořčice ve skle po druhovi. Uhnul. Sklenice se tříští o kovovou hranu a začíná ochucovat nebalené koblihy. Sklenic z hořčicí je v regále víc jak jiného zboží, ovšem jen do téhle chvíle. Paní Chytrá chytře bere jednu sklenici za druhou a metá je po Carynovi. Ten zatím úspěšně uhýbá, ale pak jej jedna čtvrtkilovka, odrazem od čehosi otevřená za letu, bere přes ucho. Dlouhé vlasy prudký náraz mírně brzdí, ale spoušti na vizáži Krakonošově nezabránily. Právě naopak. Caryn uskakuje k pultu s uzeninou. Ví, co chce vzít do ruky.
„Do boha! Tak to bude průser, to už jde hodně do tuhého,“ klepe se hrůzou Franta přikrčený za přepravkami s pivem, „oni se tu snad zabijí!“
Caryn hmátl mezi kilová závaží od decimálky. To je, panečku, jiný kalibr! Závaží Janu nezasáhlo, ale spoušť v prodejně začíná nabývat poněkud dramatických rozměrů. Co jim přijde do rukou, to létá, co se může roztříštit, to se také tříští. Po chvíli jsou na všem hustě kanoucí stopy hořčice plnotučné i kremžské, kečup dokresluje novou výzdobu. Právě se s třeskem rozletěly dvě pěti litrové sklenice s okurkami a do kaluže se tiše sype strouhanka, mouka, teče rum. Do všech světových stran se kutálí maďarský guláš, májka, asi sto jiných konserv. Vzduchem létá zboží a sprostá slova.
„Teď, teď bych měl, jako správný hrdina, zasáhnout. Vletět mezi ně a rázně učinit tomu ničení přítrž,“ říká si vyděšeně František. Místo toho se však pomalu přesouvá ke skladu. Konečně je tam. Popadá za ruku ještě vyděšenější Zuzku a běží s ní ven. Za nimi zůstává kytara, nákup a bojiště, které už jen vzdáleně připomíná prodejnu potravin. Caryn a Jana se zatím plně věnují vzájemnému boji. Caryn právě Janu vláčí za vlasy a začíná ji zezadu škrtit. Jana není žádný diblík. Ani výškou, ani šířkou. A je hbitá, nebo umí judo, už je zase volná a útočí. Je zřejmé, že po kečupu poteče i krev.
Zuzana hned na návsi kamsi mizí.
František, udýchaný a rozrušený jako ještě nikdy, rozráží dveře Marušky.
„Telefon! Máte tu, prosím, telefon? Musím volat pro policii. Tam dojde k vraždě!“ vykřikl na paní domácí.
„Proboha, jak to vypadáte?!“ Paní, asi Maruška, na něj hleděla s odporem. Až teď si všiml, že je také celý od hořčice a z vlasů mu kape mírně pálivý kečup mezi oči.
„Tomu byste nevěřila,“ odpověděl.
Paní vytočila bleskem policii a podala sluchátko Františkovi. Zhluboka se nadechl, vydechl a poté se pokusil vypovědět, čeho byl právě svědkem, a že když nepřijedou hned, lze očekávat mrtvolu až dvě. A že na ně před Maruškou počká.
Sedl si na schod a čekal. Nešťastně si do kapesníku, který na rozsah zasažení nestačí, otírá z šatů a těla ochucovadla. Po tři čtvrtě hodině čekání na Pomáhat a chránit se vzdává. Jde se okoupat, převléct a s divokými sny asi o půl druhé v noci usíná.
Ráno si pochutnává na výborných čerstvých koblihách a půl litru čaje.
„Tak co? Přijeli?“ ptá se paní domácí. Ta jen mlčky krčí rameny. Po snídani se opatrně vydává zpět na včerejší místo činu.
Překvapuje jej, že po cestě potkává už dva domorodce, kráčející evidentně s čerstvým nákupem do vsi. Už je u obchodu. Opatrně nahlíží dovnitř skrz skleněnou výlohu. Je div, že je celá. Výjev uvnitř jej téměř paralyzuje.
Vše je uklizeno, regály v zákrytu, plné zboží. Před pultem s pokladnou se, tělo na tělo, objímá a vášnivě líbá Caryn s paní Chytrou. Nevypadají, že by včera k něčemu došlo. Zmateně se vydává k řece, ke které chtěl dojít původně včera. Chvíli sedí na břehu, pozoruje pstruhy a pak se vrací do prodejny. Caryn už tu není. Vítá jej usměvavá paní Jana.
„Dobré ráno, pane. Co vám můžu nabídnout?“ František se rozhlíží. Hořčice stojí na svém místě, zřejmě jí mají ve skladě moře.
„Tady včera…vy a Caryn, to to…,“ bezradně máchá rukama, „neublížil vám?“
„Caryn? Ale kdepak. On je sluníčko. Rošťák. Vždyť to nic nebylo. Jo máte tady svůj včerejší nákup. Dala jsem vám salám do ledničky.“
„Děkuji. A to jste jak stihli, uklidit tady?“
„Jak říkám, to nic nebylo.“
„Žádná hořčice, žádný kečup?“
„Prosím vás? A kde jste na tom byl?“ směje se zářivě paní Chytrá.
František si bere igelitku s nákupem, přikupuje dnešní noviny a zmateně odchází. Ještě přede dveřmi jako na slupce od banánu na něčem uklouzne a ztrácí balanc. Na první pohled příčina vypadá fekalózně, ale je to jen hořčice.
