Na trávě se leskla rosa připomínající skleněné korálky. Ta Josefínu příjemně ochladila když vylezla z pod svého kamene. Její zlatavo-měděná duhovka se širokou zornicí přelétla krajinu okolo ní. Tušila kudy se má vydat, šla přímo za svou širokou tlamou, směrem k rybníku. Její mohutné, poměrně krátké nohy jí nesly celý den, čas od času udělala pár menších skoků. Už se stmívalo když ucítila povědomý puch sinicové vody.
„Už jsem skoro tam!“ vykvákla hlasitě.
„Už jsem skoro tam!“ vykvákla hlasitě.
Udělala jeden nemotorný skok ku předu ale narazila do síťky která ji okamžitě vymrštila zpět na zem. „Co to je?!“ Josefína několikrát vztekle zopakovala svůj skok, který ovšem vždy skončil zpátečním odmrštěním k zemi.
„Hele ropuško, nevztekej se, tohle jsou síťky, který tě chráněj aby tě nepřejely ty obrovský jezdící kola,“ ozvalo se odněkud.
„Co?!“
„Tady dole!“ Josefína sklopila zrak k bílému kyblíku, zakopanému v zemi. Tam spokojeně posedával postarší skokan.
„Co tam dole jako děláš?“
„Čekám na ráno, to přijde expres, kterej mě dopraví přímo k rybníku. Seskoč sem a ráno tě tam odnesou taky.“
„Hele ropuško, nevztekej se, tohle jsou síťky, který tě chráněj aby tě nepřejely ty obrovský jezdící kola,“ ozvalo se odněkud.
„Co?!“
„Tady dole!“ Josefína sklopila zrak k bílému kyblíku, zakopanému v zemi. Tam spokojeně posedával postarší skokan.
„Co tam dole jako děláš?“
„Čekám na ráno, to přijde expres, kterej mě dopraví přímo k rybníku. Seskoč sem a ráno tě tam odnesou taky.“
Josefína zakroutila očima se slovy: „To víš se že jo ty vyzeněnej dědo, ty tu budeš čekat akorát než uschneš.“ Otočila se a vyrazila směrem podél síťky, dokud nenarazila na oko, kterým se protáhla. Pod nohami ucítila hrubý a tvrdý povrch.
„Čau, taky míříš k rybníku?“ Zaslechla Josefína. O kus před sebou, dále ve vozovce zahlédla velkého ropušáka, který na ní mával.
„Asi... Akorát nevim, jestli je to bezpečný, potkala jsem skokana a ten říkal..." ani nestihla dokončit větu, když ji ropušák přerušil ..
„Ničeho se neboj, skokani toho nake..." než ale ropušák stihl dokončit větu, rozlisovalo ho obrovské kolo auta, které záhy zmizelo v dály. Josefína znechuceně pohlédla na ropušákovo slisované tělo a umyslela si, že ne jen že tento samec nebude vhodný k reprodukci, ale také to že opravdu nebude bezpečné přecházet tuhle vozovku. Po svém traumatickém zážitku došla Josefína k názoru, že by bylo nejlepší se prostě vrátit domů pod svůj chladný kámen. Když míjela kyblík zakopaný v zemi, tak v něm stále seděl pospávající skokan.
„Nojo, když zkusím přejít silnici tak skončím na placku a když skočím do toho kyblíku tak si ze mě buď udělají žabí stehýnka, nebo tu uschnu.“
„Čau, taky míříš k rybníku?“ Zaslechla Josefína. O kus před sebou, dále ve vozovce zahlédla velkého ropušáka, který na ní mával.
„Asi... Akorát nevim, jestli je to bezpečný, potkala jsem skokana a ten říkal..." ani nestihla dokončit větu, když ji ropušák přerušil ..
„Ničeho se neboj, skokani toho nake..." než ale ropušák stihl dokončit větu, rozlisovalo ho obrovské kolo auta, které záhy zmizelo v dály. Josefína znechuceně pohlédla na ropušákovo slisované tělo a umyslela si, že ne jen že tento samec nebude vhodný k reprodukci, ale také to že opravdu nebude bezpečné přecházet tuhle vozovku. Po svém traumatickém zážitku došla Josefína k názoru, že by bylo nejlepší se prostě vrátit domů pod svůj chladný kámen. Když míjela kyblík zakopaný v zemi, tak v něm stále seděl pospávající skokan.
„Nojo, když zkusím přejít silnici tak skončím na placku a když skočím do toho kyblíku tak si ze mě buď udělají žabí stehýnka, nebo tu uschnu.“
Josefína se celá zklamaná vrátila pod kámen kde několik měsíců prospala ve svém chládku. Když se ale vzbudila ucítila narůstající úzkost.
„Průměrná ropucha se dožívá 10 let a stihne naklást stovky vajec… a co já? Táhne mi na sedm a chtěla bych mít alespoň 10 slizkých pulců. “
Nemohla jinak, vydala se zpět k silnici. Tentokrát ale putovala celou noc a k silnici dorazila až nad ránem. Vyčerpaná Josefína nedopatřením spadla do jednoho z kyblíků, zakopaných v zemi. Chvíli se snažila vyskočit ven ale za nedlouho jí došly síly a usnula. Když se probudila, ucítila povědomý puch rybníku. Promnula si oči, a opravdu před sebou uviděla velký rybník v celé jeho kráse. Uviděla také kyblík, ve kterém strávila předešlou noc, jak ho někdo odnáší zpět přes silnici.
