Na svých cestách miluji svobodu. Miluji nevědět, kde budu zítra spát, jaká místa navštívím, jak daleko dojdu nebo dojedu. Vím, že se tak stavím proti moudrému tvrzení „že ten, kdo nemá cíl, nikam nedojde“, ale já cíl mám. Mým cílem je – „nechat to na vyšší moci“. O dovolené si prostě dovolím neřídit se předem nalajnovaným harmonogramem a dlouhým seznamem toho, co je potřeba za den stihnout. Tak totiž probíhá můj život v každodennosti. Ráno mi zvoní budík v 5.30 a pak už je posloupnost činností předem nalajnovaná jak šestiproudá dálnice. Práce, nákup, vaření, praní, úklid, něco sebe rozvoje, trocha cvičení… vše pečlivě zaneseno do diáře na minutu přesně, abych to stihla. Těch pár týdnů v roce, kdy z bláznivého kolotoče
mohu vystoupit, je jedinou možností neplánovat, nedodržovat harmonogram, ignorovat diář. A věřte, ono to jde. Když s naprostou důvěrou odevzdáte své kroky osudu, začnou vám do cesty přicházet „náhody“. Náhodou potkáte člověka, který jede na nějaké úžasné místo a vezme vás sebou. 
Náhodou se dáte do řeči s domorodcem, který vás za provásmalýpronějvelký obnos provede po okolí, kam turisté běžně nevkročí. Náhodou uvidíte pohled s místem, které volá vaši duši, aby se na něj přijela podívat. Tyhle náhody na cestách zbožňuji. Tu svobodu v každém nádechu i výdechu. 
Možnost zůstat někde déle a jiné místo v rychlosti opustit. To vše pouze v návaznosti na vlastní pocity. Žádný itinerář, žádné předem koupené vstupy na konkrétní datum a hodinu. Jen čistá radost bytí na světě. Pravda, někdy se to zvrtne. Někdy už prostě nejede další autobus,
někdy to bydlení není dle přísných standardů hygienické směrnice EU, někdy jdete spát bez večeře. To jsou ty chvíle, kdy propadám panice, slibuji, že příště už budu zodpovědná, že budu mít plán a zajištěnou střechu nad hlavou. Ve chvílích největšího zoufalství mi pomáhají moje kotvy.
Tak jako plachetnice, když neví kam a dál už to nejde, vyhodím kotvy, které mi zajistí pocit bezpečí i v nepřátelských vodách. Mezi mé cestovatelské kotvy patří přívěšek měsíčního kamene na pravém zápěstí, který mi převezla kamarádka Jana ze Srí Lanky, krystal z Bali na krku, posvěcený kamarádkou Monikou, aby mě chránil, prstýnek se srdíčkem,
který mi vlastnoručně vyrobila moje maminka, když jsem byla ještě malá a polštář, tzv. „macík“, se kterým můj tatínek celý život cestoval, protože měl problémy s krční páteří. 
A tak, když je noc tmavá a chladná, prostředí nehostinné a žaludek prázdný, vyhodím směrem k beznaději své čtyři kotvy. Každá mi pak na oplátku přinese kus naděje.
Naději, že ráno vyjde slunce a zalije vše dobrou náladou, naději, že budu ve svém putování pokračovat a další místo bude krásné, naději na báječné lidi, které kolem sebe mám a naději, že nakonec vždycky všechno dobře dopadne. 
