vedli takovou rozpravu.
Seděli v parku na lavičce,
hlavičku pěkně při hlavičce.
„Já ti tak závidím tvé bílé peří,“
smutně si vrabec svůj kabátek měří.
„Ano jsem krásný," chvástá se kakadu,
zvláště když roztáhnu šošolku dozadu.“
Vtom za nimi se sítí a klecí někdo stojí,
třesou se oba ptáci, strašně se bojí.
Jen jeden z nich ale ztratí svobodu,
a bude dělat v nějakém bytě ozdobu.
Ten, co dříve tak záviděl,
Nejradši by se teď neviděl.
Odlétá ale volně k blízkým věžím,
I se svým šedivým, fádním peřím.
