Dětí před vesnicí nás vítají v tradičním oděvu uvítacím a pokřikem ve svahilštině. Jsou oblečené. Vystupujeme z džípu a čeká nás vřelé přivítání náčelníkem vesnice, jehož ekvivalent jména je asi Olin. Masajové nám hned zapůjčují tradiční barevný oděv.
Tu už se zpoza stromu z vesnice na nás řítí hlouček Masajů včetně početné skupiny dětí. Blíží se ke mně malý kluk nebo holčička s nataženou rukou připravenou k pozdravu. O mou mini kameru se zajímá Masaj s kulatou tváří nabarvenou červenou barvou a je zaujatý malinkým displejem, ve kterém se vidí. Vesničané se seřazují k uvítacímu ceremoniálu. Masajové jsou záplava barev. Téměř všichni dospělí mají v ruce klacky. Děti tleskají a zpívají. Dospělí tančí. I děti se zajímají o malou kameru, přicházejí, mávají a zdraví: „Hello, Hello“.
A teď se šikují dospělí muži. Vyskakují v rytmu. Právě pořizuji nejlepší záběry. Jako bych tušil, že přijde něco mimořádného. Jako když na safari pozorujete stíny v savaně celé hodiny – a najednou ze stínu vystoupí lev. Zapojují se do tance. Výskoky berou velmi vážně, mají hluboký význam. A skákání jim opravdu jde. Nevím, co točit dříve, ty nejlepší tanečníky nebo děti? V oděvu naprosto pohlcený tancem napodobuji tanečníky vedle sebe.
Kluky a holky podle šatů nelze rozeznat. Dovídám od náčelníka Olina, že dívkám v určitém věku vypalují na čelo i na tváře kruhy. Hrozná představa. Hodně, zejména mladých má obličej pomalovaný tmavě červenou barvou. Barvou krve. Děti mají oholenou hlavu. Těm nejstatečnějším a nejsilnějším Masajům chybí jeden nebo dva zuby, což je zde součásti nějakého iniciačního rituálu. Zkouška odvahy a kolik bolesti snesou při jejich vybíjení. Právě přichází pokyn z vesnice, že její obyvatelé jsou připravení na naši návštěvu.
Úsměvy na tvářích dospělých i dětí vytvářejí emočně nabitou atmosféru, za které vstupujeme do vesnice. Hned u vchodu mě vítá malý Masaj v křiklavě žlutém oblečku „Haj Fay“, které schvaluje někdo ze starších významným kývnutím hlavy. První kroky vedou, asi z jejich pohledu k tomu nejdůležitějšímu, co tady mají. V ohradě se zvířaty vidím pár koz. Olin vysvětluje, dozvídám se o běžném životě vesnice. Všechny práce a chod denního života, včetně stavby domu je zde na ženách. Muži mají na starosti pastvu dobytka a ostrahu vesnice.
Hliněné domky se slaměnými střechami. Prádlo Masajů se suší a vlaje na stromech všude kolem. Nahlížím do jedné z kuchyní, kde se prohánějí živá kuřata mezi hrnci a kastroly na hliněné podlaze. Uvnitř jsou žluté plastové kanystry se životně důležitou vodou, jinak téměř žádné vybavení. Prohlížím si ložnici. Masajové spí na zvířecí kůži.
Dva Masajové v modrém předvádějí prastarou dovednost – rozdělání ohně. S neuvěřitelnou zručností během pár okamžiků se objevuje hustý šedý dým a pak oheň. Jsou to čarodějové – mistři v rozdělávání ohně. Pomyslím si: „Opatrně s tím ohněm, jsou tady všude slaměné střechy“. Všichni si techniku rozdělání ohně za bedlivého dozoru mužů v modrém zkoušíme. Masaj naznačuje, pak demonstruje: plivnout si do dlaní, aby to lépe šlo. Což nikdo z našinců nechce udělat.
Prohlížíme si školu. Je to největší a nejkvalitnější stavba, vnitřek je téměř bez zařízení, na budově je napsáno, za čí pomoci se škola postavila. Na tabuli jsou dny a měsíce v angličtině. Asi právě toto se děti učily, než je vyrušil náš příjezd. Náhle naši pozornost upoutá zpěv. Slyším zpívání. Ptám se náčelníka Olina, co to je. Co to je slyšet? A už to rozpoznávám a Olin potvrzuje. Je neděle dopoledne – čas bohoslužby. Plechová střecha pod ní dřevěný kříž. Je tady úplně plno, sotva se vměstnáme dovnitř. Nechceme rušit, jen nakoukneme a hned zase jdeme.
Cestou na parkoviště, kde je zaparkovaný náš džíp je malé tržiště v masajské vesnici připravené pro nás mzungu. Masaj s divokým červeným turbanem na hlavě. Mává, ať jdu k němu. Vybírám prodejce na samém konci pultu. „Ten bude na mém videu vypadat líp“ pomyslím si. Má celou hlavu na červeno a krásně, velmi pracně, etnicky svázané vlasy. Masaj, jak má být. Nabízí mi výrobky ze zubů zvířat. Kupuji si náramek z obyčejných korálků za 5 euro po chvíli smlouvání. Pak jen už mávání a pomalu, plní emocí odjíždíme.
Až se vrátíte domů, možná s náramkem od Masajů na zápěstí a s fotkami zvířat a nádherné přírody v kapse, uvědomíte si, že největším pokladem, který si z Keni odvážíte, jsou vzpomínky a emoce, které ve vás tato magická země zanechala. Safari, Masajové, Pekelná kuchyně a město Gede pohřbené v džungli. Tak neváhejte, sbalte si batohy a kufry a pojeďte se mnou objevovat skryté poklady a nezapomenutelné okamžiky, které na vás čekají v této okouzlující africké zemi.
