Měsíční postřehy - napsala Sabina Prisender

Když má člověk v Brně mamku a taťku, tak občas pobude. A když pobude, potřebuje divadlo.
Výběr velký, volba padá na Rudiše. Jeho divadelní hra Krvavý měsíc se uvádí v barokní Redutě. 

Sál plný, věkově pomícháno.
Mám načteno.
Před představením se trochu nechápavě ptám přítomné dramaturgyně, proč rodák z Krkonoš situuje dění na břeh Svratky do brněnského Jundrova, jestli Brno zná a jestli tedy hra bude mít s Moravou a Moravany nějaký ten "úmysl". Odpoví mi, že Rudiš v Brně působil a má toto město rád, ale tento příběh by se mohl odehrávat kdekoli, i u Dunaje nebo na břehu Vltavy.

Usedáme, má zvědavost tepe.

Hodina a tři čtvrtě bez pauzy je pak smrští dialogů až sextetů. Jak prosté. Tři muži a tři ženy se v nočním baru u řeky baví o životě. Jsou místní, ale nemuseli by být. Čím víc otevírají svoji "přítomnost", tím víc je nějak spojuje jejich minulost. Především rok narození...
Rudišova generace tady poeticky rozumuje o tom nejsilnějším, co každou generaci spojuje -
o nadĕji. O naději a nadějích "-náctníků" z raných devadesátých let, vyrostlých ve světě, kde tály ledy 

a každým rokem se smělo víc a víc, až se nakonec smělo úplně všechno.
Ale co to je, to "všechno"... ?
Takhle u splavu i bez Fráni je to samozřejmě hlavně láska a Rudiš se k ní pořád vrací, je jeho motorem a zároveň koněm, kterého si pevně osedlal.
Hudba je divná a rozpačitá, ideálně dokončuje divné a rozpačité myšlenky.
Hantec a moravizmy nasazuje autor světoobčan delikátně a analyticky přesně, odlehčují krvavé zpovědi pod krvavým měsícem.
V obzvláště tesklivých momentech Vám nad hlavou zaskřípe racek z Hitchcocka nebo se na obzoru mihne nafukovací delfín.
Je to celé směšné.
A zároveň hrozně vážné. Jak má drama být.
I v Brně.
Kde už dávno není nuda.