Jsem natrvalo přeprogramován ve prospěch Sovětského svazu.
Prolog
Na vlastním případu mám ověřenou relativnost výroku, že všechno, co člověk potřebuje znát, se naučí v mateřské školce. Přesněji řečeno, pokud chcete, aby si někdo něco pamatoval, naučte ho to v mateřské školce. Pokud chcete, aby se někdo váš názor přijal s bezmeznou důvěrou, aby za váš ideál radostně střílel a byl zastřelen, zasvěťte ho do mystéria v mateřské školce, jedno, zda jde o zmrtvýchvstání, o beztřídní svět nebo o klimatickou změnu. Bude váš a nadšeně obětuje sebe i ostatní.
Sotva se začne žvanit, začne ve mně zvonit a není to jen tinnius. Je v tom kus pavlovovské psychologie, hra na zvonečky, účinkem jejich hypnotického zvuku začnu slinit spoután řetězy podmíněných reflexů. To hned vím, jak hledět na věci správně, zjišťuji, že mám názor před názorem, automaticky rozdávám znaménka a známkuji. A naopak, jsa v dospělosti přeučen na novou sadu mýtů nejpovrchnějším způsobem university života, občas vypadávám z role a prozrazuji se Freudistickými chybnými výkony přiznávajícími svět, v něm moje mysl přebývá.
Jako v alkoholikovi na antabusu se ve mně spouští automatické dávivé reakce, jimiž poznám, že jsem vystaven ideologicky nekompatibilnímu názoru. Ale také jako v Mechanickém pomeranči, lze natrénovanou odmítavou reakci přemoci a snést zapovězený názor, dosáhnout svobody, ale provázené úzkostí samoty mimo stádo.
Když se vylíhne ptáče, je mu maminkou první živý tvor, kterého uvidí. Možná je to programátorské selhání přírody opřené o představu, že jsi-li bezmocný a vydaný někomu silnějšímu a většímu na milost a on tě nejenže nesežere, ale dokonce tě nakrmí, musí to být matka, není možné, aby to ve světě, kde všechno žere všechno, dopadlo jinak. A podobně to má člověk s pravdou, je to to první, co mu řeknou, proč by to jinak říkali, kdyby to nebyla pravda. Co přijde jako druhé a třetí se musí vůči prvnímu obhajovat, vymezovat. Nikdo mi ale neodpáře ani Zlatovlásku ani Gagarina.
Mám znamení, které mi ve školce vytetovali na mozek, které teď nosím pod večerníčkovskou čepicí liberálních názorů. Ta je mou vnějškovou maskou, bez níž by mně nepodali ruku, možná odvázali psa. Moje ahistorická nekompatibilita je ale také darem, který mi umožňuje zahlédnout programování, které podstupují ostatní. Oni mají to štěstí, že jsou v souladu se sebou a cítí se být na straně pravdy, která nemůže být jednoznačnější, zatímco já se svými de-móde názory se ploužím podsvětím vnitřního exilu, své pavlovovské zvonečky jsem nahradil zvoněním malomocného, jímž před svou nákazou chrání ostatní.
I
Úspěchy sovětské kosmonautiky, které jsem jako dítě hltal, mě oslnily. Rakety, kosmodromy, fantastické obrázky stanic vesmírných stanic svářených na oběžné dráze, Lunochod... Já nechtěl nikdy být kovbojem ani popelářem - velkou část dětství jsem snil, že budu sovětským kosmonautem.
II
V létě na hromadě písku u babičky na dvorku jsem byl ušetřen traumatu ulic obsazených tanky a nepřišel o jako mnozí o svobodu a sny. Moje bábovičky nikdo nerozšlapal, proto jsem o půl roku později nechápal, proč se kolem mě všichni radují, když na nějakém hokejovém mistrovství nastala Národní satisfakce. Malé, zástupné, rytířské, čestné vítězství, David porazil Goliáše, nafouknuté do kosmických rozměrů všudepřítomnou beznadějí. Jako by všechno záleželo na přetlačování o pryžové kolečko zahnutými klacíky pěticemi bruslařů v klaunovských trenkách. Československo porazilo sovětskou sbornou a lidé to slavili v ulicích, zatímco já jsem výsledek obrečel, protože pro mě SSSR, to byli naši…
Epilog
Své trauma nesu v sobě, poznám ho při každém reflexivním soudu, v automatickém postoji, který mi naskočí. Pak musím mobilizovat rozvahu a zkusit odhalit, jak se věci mají.
Na druhou stranu, být pamětníkem, nese výhody, člověk pozoruje, jak vítězové přepisují dějiny, lépe se vidí, jak se lidé dobrovolně navlékají do modrých, hnědých, duhových košil a nadšeně opakují slogany, které je uvádí do souladu s proudem, a být v proudu je pro člověka jako společenského tvora jednou z podob rozkoše.
Být bláznem, znamená být příslušníkem jednočlenné názorové menšiny. Horší, než být bláznem, je mýlit se. Trvalé zvonění rolniček na mé šaškovské čepici mě zbavuje naučených reflexů a druhé stále varuje jako zvonek malomocných, člověku zbývá skrytost v paradoxu lháře, v úsměvu Sfingy a v upřímnosti krokodýlích slz. Kdo se neskryje v přehánění, tomu ještě zbývají závorky ironie.
Být bláznem, znamená být příslušníkem jednočlenné názorové menšiny. Horší, než být bláznem, je mýlit se. Trvalé zvonění rolniček na mé šaškovské čepici mě zbavuje naučených reflexů a druhé stále varuje jako zvonek malomocných, člověku zbývá skrytost v paradoxu lháře, v úsměvu Sfingy a v upřímnosti krokodýlích slz. Kdo se neskryje v přehánění, tomu ještě zbývají závorky ironie.
