OPRAVDU ŽIJEME JEN JEDNOU? - napsala Zuzana Hrušková

Je to už asi 25 let, co jsme s manželem naložili naši bleděmodrou Škodu 120, a vydali se na okružní jízdu po italských a švýcarských jezerech. Tedy jen po některých, čtrnáctidenní dovolená zase tolik prostoru neposkytovala. Italská mise byla úspěšná a po ní jsme se přesunuli do země čokolády a hodinek. Lugano, Locarno, Lago di Magiore a výjezd od jezera, alespoň na chvíli, do manželových oblíbených hor. Cestou jsme zastavili v poněkud zapadlé vesničce v údolí mezi skalami. Na první pohled klasika, malebné dřevěné domky, menší golfové hřiště, pár turistů, lanovka na nejvyšší kopec. Vyšlápli jsme ho pěšky, cestou dolů potkali ovečky i krávy, v hospodě si dali tradiční raclette… prostě Švýcarsko. Celou dovolenou jsme spali v kempech nebo i mimo, když to šlo, ale tady nějak na východní turisty nemysleli.
Už bylo skoro šero, a my se vydali na druhý konec vesnice, jestli přece jen nenajdeme místo na spaní. A najednou: středověk, mystika. Proti nám šla skupina ultraortodoxních židů, v kaftanech, kloboucích, vousatí, s pejzy, každý nějakou knihu v ruce. Viděli jsme dřevěné, černé homole na podstavcích, které vypadaly jako obrovské včelí úly. Obytná stavení měla zavřená okna i dveře, nikde ženy ani děti. Skupinek Izraelitů začalo přibývat a pohledy jejích členů nebyly srdečné. Úplně jsme cítili, jak atmosféra houstne. Takže jsme se otočili a mazali pryč.
„Co kdybychom zůstali spát tady v autě na parkovišti?“ povídá manžel, stojíce přímo pod značkou, která spaní v autech zakazovala. No, já rozhodně žádná rebelka nejsem. Když v tramvaji zjistím, že jsem si zapomněla lítačku, tak se opotím a vystoupím. I teď jsem tedy svou odvážnější polovičku přemlouvala, ať raději odjedeme. Mezitím se ale úplně setmělo, takže bylo po jeho. Usnuli jsme, já dost vynervovaná.
Ráno otevřu oči a slyším: „ , kolik vlastně umíš jazyků?“ 

Než jsem stačila zareagovat, povídá muž: „V noci jsi ze spaní mluvila úplně srozumitelně, úplně cizí řečí. Pár slovíček jsem si zapsal.“ 

 Doma jsme trochu zapátrali a zjistili, že se zřejmě jednalo o aramejštinu (starověký semitský jazyk Bible a Ježíše).
Vysvětlení nemám, aramejsky fakt neumím, s židovstvím mě nic nespojuje, ale od té doby věřím, že je „Něco mezi nebem a zemí.“