Oslík, hrdina srdce čistého, vykročil s odhodláním.
„Dračice, temná sílo, přicházím k tobě, abych hovořil,
A ne abych kráčel v cestě krve, v žáru boje, který ničí.“
Z hrdých úst dračice vzplanul hněv, jak plameny v srdci,
Z jejích nozder vytryskly plameny, horké jak síra z pekla.
„Mocný Oslíku, jsi nápadník, který přichází do mého království,
Mně neodporuj, nebo tě plameny spálí na popel.“
Ale Oslík, srdce jeho odvážné a neochvějné,
S pokorou, ale neústupně, v očích jeho jasně planulo odhodlání.
„Jsem tu, dračice, abych tě poznal, abych tě neohrozil,
Nech mě promluvit, tvé srdce může mít jinou sílu, než jen oheň.“
A dračice zasyčela, v ohni její duše vzplála nenávist,
„Jak opovážlivý jsi, Oslíku, že se snažíš porozumět mým plamenům?
Nechť tě oheň pohltí a tebe spálí, jak bys měl být potrestán!“
A hrozivý žár vytryskl, plameny šlehaly jako hromy, když Oslík uhnul.
Na svých kopytech vyrazil, obratně se vyhnul,
Každý plamen, který zasáhl zem, byl přemožen jeho rychlostí.
„Tvá moc je veliká, dračice, ale mé kopyto je rychlé jako vichr,
A ve své víře v dobro nezastavím se, nezastihne mě tvá zkáza.“
Dračice stále zuřila, její plameny vrhaly stíny,
Oslík však klidně přistoupil, jeho srdce nepřekvapil strach.
„Nechci s tebou bojovat, dračice,“ pravil, „srdce mé není z kamene,
Přišel jsem ti nabídnout sílu slova, ne ostré hrany meče.“
V očích dračice se něco pohnulo, a oheň už nesálal tak divoce,
Pohled jejího srdce spatřil něco, co nečekala, touhu po smíření.
„Oslíku, nejsi bojovník, nejsi hrdina plný krve,
Ale v tvém srdci je síla, jakou jsem nepoznala v žádném z nás.“
A tak, jak stály na hranici plamenů, mezi bojem a mírem,
Oslík, hrdina s kopyty, s jemností, ale silou, pohled jí věnoval.
„Moje síla spočívá v lásce, ne v boji,“ pravil, „ale v odhodlání,
A mé srdce je připraveno přistoupit k tobě, ochotno přijmout tvoje.“
Dračí tlamy se klidně uzavřely, plameny již nešlehaly,
Oči, kdysi zuřivé, nyní pohlížely s něhou na Oslíka.
„Myslela jsem, že tvé slova jsou jen prázdná, tvé touhy prázdné,
Ale dnes jsem pochopila, že ve tvém srdci je něco velkého.“
Oslík se naklonil a v tichu, v srdci plném úcty,
Položil kopyto na její rameno, jak rytíř, co se uklání královně.
„Jsem hrdý na to, že jsem tě poznal, dračice,
A žádné plameny, žádná válka, nezastaví to, co cítíme teď.“
A jak slova jejich zněla v prostoru tichého lesa,
Srdce dračice ztichla, oheň v jejích očích již nebyl.
Oslík se přiblížil, a jak rytíř své paní,
Jemně ji políbil na čelo, v pokladu svého tichého štěstí.
Dračice, oči její, jako zázrak v srdci, se rozjasnily,
A v jejích slovách znělo to, co nikdy předtím nepoznala:
„Jsi hrdina, Oslíku, hrdina, který přinesl mír,
A v lásce, která roztavuje mé plameny, jsem našla svou sílu.“
Společně nyní kráčeli, dvě duše spojeny v míru,
Oslík, hrdina, a dračice, co našla klid v jeho srdci.
„Oslík a dračice,“ zněl zpěv světem, „spojený v lásce,
Kde síla srdce porazí všechny bouře, kde oheň najde klid.“
A tak vyprávějí starci v lesích a po horách,
Jak Oslík, hrdina na kopytech, přivedl mír do temného království.
„Nebojoval,“ praví, „ale srdce jeho bylo silné,
A láska, co s ním kráčela, byla silnější než všechny plameny.“
