a má intenzivní pohled, který mi není příjemný. Bojím se dívat jeho směrem. Občas se naše oči střetnou. Mám pocit, že jsem ho už někde viděla. Možná to je nějaký herec? Nebo hledaný vrah z krimi zpráv? Ne, to určitě nebude on. Mohl by to být někdo z bývalých kolegů, občas zapomínám na lidi, které jsem dlouho neviděla. A ještě zvláštnější, než onen muž, je pocit jakési osudovosti který mě k němu táhne, i když jde o naprosto cizího člověka.
“Počkej,” ucítím něčí ruku na své paži. S leknutím se podívám na toho opovážlivce a s ještě větším údivem zjistím, že mě drží on. Má urputný výraz a já se na chvíli ztratím v hloubce jeho tajemných očí.
“Pusťte mě,” proberu se a snažím se mu vytrhnout.
“Evo, musíš pryč. Nemám moc času, abych ti to teď vysvětloval, ale věř mi a pojď se mnou.”
“Proč bych vám měla věřit? A odkud víte, jak se jmenuji?”
Než stihnu cokoliv vymyslet, táhne mě kamsi ulicí.
“Chci ti něco ukázat. Něco, co změní úhel pohledu na tvůj život. Nemáš snad poslední dobou pocit ztráty smyslu?”
Tohle mi vyrazí dech. “Jak to víte?”
Usměje se. “Vím. A vím taky, jak to skončí, když mě neposlechneš.”
Nějak se mi to nezdá, ale něco mi říká, že ho mám následovat. Chci znát pravdu… a taky cítím šimrání v břiše. Že by přece jen? Je tohle nějaká hra?
“Kdo jste?” ptám se se zájmem.
“Není důležité, kdo jsem já, ale kdo jsi ty,” řekne záhadně, zrovna když se zastavíme u vitríny literární kavárny. “Podívej se dovnitř,” kývne.
Skrze sklo vidím skupinu lidí a před nimi sedí muž. V ruce drží knihu a něco vypráví.
Je mi také povědomý, ale jako bych trpěla ztrátou paměti.
“On je ten důvod, proč už nejsi šťastná,” řekne a v ten moment mě zaplaví zmatení.
“Kdo je to?”
“On tě stvořil. Dívej, v ruce drží knihu. Je o tobě.”
“Cože?” nevěřím vlastním uším a rozhodnu se jít dovnitř to prozkoumat.
Na stole u vchodu leží několik knih na hromádce. Vezmu jednu do rukou. Jmenuje se “Život Evy.” Chvíli v ní listuju a pokaždé když se začtu, vzpomínám na pasáže ze svého života. Odehrály se přesně tak, jako na stránkách.
Moje komfortní bublina praskla. Všechno je jinak, než jsem si myslela. Je tohle konec, nebo spíš začátek? Zatímco vstřebávám zážitky posledních minut, ohlédnu se ještě na místo, odkud jsme zrovna vyběhli. Ze dveří koukala hlava s bílými vlasy. Více jsem neviděla, protože jsme instinktivně zahnuli do vedlejší ulice. Ne, tohle není konec. Ještě ne.
Pokaždé dělám, že pospíchám, aby mě náhodou nezastavil, i když můj ranní rituál probíhá pořád stejně a v poklidu. Jakmile zabouchnu dveře, vydám se do kavárny v ulici pro kávu a croissant plněný pistáciovým krémem. Občas si vezmu jen máslový. Pak jdu do práce. Do květinářství. Květiny miluju, proto jsem si zvolila tohle zaměstnání. Cestou většinou míjím ty stejné tváře. Na přechodu, na zastávce. Pořád dokola. On je ale jiný.
“Proč mě tak láká ten muž? Myslím si snad, že by měl o mě romantický zájem? Ne, jestli to opravdu není nějaký úchyl,” otřesu se, když ho zahlédnu znova vykukovat zpoza rohu. Opět dělám, že ho nevidím a dívám se na druhou stranu. Uvnitř ale hořím zvědavostí.
“Počkej,” ucítím něčí ruku na své paži. S leknutím se podívám na toho opovážlivce a s ještě větším údivem zjistím, že mě drží on. Má urputný výraz a já se na chvíli ztratím v hloubce jeho tajemných očí.
“Pusťte mě,” proberu se a snažím se mu vytrhnout.
“Evo, musíš pryč. Nemám moc času, abych ti to teď vysvětloval, ale věř mi a pojď se mnou.”
“Proč bych vám měla věřit? A odkud víte, jak se jmenuji?”
Než stihnu cokoliv vymyslet, táhne mě kamsi ulicí.
“Chci ti něco ukázat. Něco, co změní úhel pohledu na tvůj život. Nemáš snad poslední dobou pocit ztráty smyslu?”
Tohle mi vyrazí dech. “Jak to víte?”
Usměje se. “Vím. A vím taky, jak to skončí, když mě neposlechneš.”
Nějak se mi to nezdá, ale něco mi říká, že ho mám následovat. Chci znát pravdu… a taky cítím šimrání v břiše. Že by přece jen? Je tohle nějaká hra?
“Kdo jste?” ptám se se zájmem.
“Není důležité, kdo jsem já, ale kdo jsi ty,” řekne záhadně, zrovna když se zastavíme u vitríny literární kavárny. “Podívej se dovnitř,” kývne.
Skrze sklo vidím skupinu lidí a před nimi sedí muž. V ruce drží knihu a něco vypráví.
Je mi také povědomý, ale jako bych trpěla ztrátou paměti.
“On je ten důvod, proč už nejsi šťastná,” řekne a v ten moment mě zaplaví zmatení.
“Kdo je to?”
“On tě stvořil. Dívej, v ruce drží knihu. Je o tobě.”
“Cože?” nevěřím vlastním uším a rozhodnu se jít dovnitř to prozkoumat.
Na stole u vchodu leží několik knih na hromádce. Vezmu jednu do rukou. Jmenuje se “Život Evy.” Chvíli v ní listuju a pokaždé když se začtu, vzpomínám na pasáže ze svého života. Odehrály se přesně tak, jako na stránkách.
Najednou mám pocit, že můj život dostává nový rozměr, ale nedokážu ho zatím uchopit. Podívám se na muže, který mě stvořil. Vypadá tak elegantně, klidně. Má krátké bílé vlasy. Ano, vypadá jako můj dědeček!
“Nenech si už dál diktovat, jaká máš být a co máš dělat, Evo,” chytí mě znovu za ruku tajemný mladík. “Pojď se mnou. Utečeme před ním!” oči se mu blýskají.
Balancuju mezi chutí jít za stvořitelem a dát mu facku a pocitem spřízněnosti s tímto mužem.
“Jednou tě zabije, jako to udělal mně,” vyhrkne.
“Děsíš mě.”
“Děsivější je zůstat tam, kde jsi teď. Ještě máme šanci!” stiskne mě víc.
“Tak jo,” souhlasím.
Už jsme skoro ve dveřích, když na nás někdo zavolá: “Co vy tam vzadu? Já přece vím, co chystáte.”
Jako by nás zparalyzoval. Zůstaneme stát ruku v ruce a pomalu se otočíme.
“Je to v háji,” mrkne na mě mladík. Stvořitel se usmívá jako kárající otec a pohybem ruky nás vyzve sednout si k němu.
Váháme.
“No nebojte se mě, já vám přece…,” nestihne ani doříct a mladík na něj spustí: “Neublížíš jo! Podívej, jak se k nám chováš. Musíme dělat vše, co chceš ty. Na nás vůbec nezáleží. My takhle dál žít nechceme!”
Lidé se na židlích otáčí.
“Není vám snad tak dobře?” naváže stvořitel klidným tónem. “Máte svůj svět, svůj příběh. Ten vám nikdo nemůže vzít. Je jen váš. A jak vidím, vychytrale ses proplížil až do mojí nové knihy. Kde jsem to jen mohl udělat chybu,” mluvil spíš už sám k sobě stvořitel.
“Zabil jsi mě, ale Evu nezabiješ!” táhne mě můj ochránce pryč z kavárny.
“Nenech si už dál diktovat, jaká máš být a co máš dělat, Evo,” chytí mě znovu za ruku tajemný mladík. “Pojď se mnou. Utečeme před ním!” oči se mu blýskají.
Balancuju mezi chutí jít za stvořitelem a dát mu facku a pocitem spřízněnosti s tímto mužem.
“Jednou tě zabije, jako to udělal mně,” vyhrkne.
“Děsíš mě.”
“Děsivější je zůstat tam, kde jsi teď. Ještě máme šanci!” stiskne mě víc.
“Tak jo,” souhlasím.
Už jsme skoro ve dveřích, když na nás někdo zavolá: “Co vy tam vzadu? Já přece vím, co chystáte.”
Jako by nás zparalyzoval. Zůstaneme stát ruku v ruce a pomalu se otočíme.
“Je to v háji,” mrkne na mě mladík. Stvořitel se usmívá jako kárající otec a pohybem ruky nás vyzve sednout si k němu.
Váháme.
“No nebojte se mě, já vám přece…,” nestihne ani doříct a mladík na něj spustí: “Neublížíš jo! Podívej, jak se k nám chováš. Musíme dělat vše, co chceš ty. Na nás vůbec nezáleží. My takhle dál žít nechceme!”
Lidé se na židlích otáčí.
“Není vám snad tak dobře?” naváže stvořitel klidným tónem. “Máte svůj svět, svůj příběh. Ten vám nikdo nemůže vzít. Je jen váš. A jak vidím, vychytrale ses proplížil až do mojí nové knihy. Kde jsem to jen mohl udělat chybu,” mluvil spíš už sám k sobě stvořitel.
“Zabil jsi mě, ale Evu nezabiješ!” táhne mě můj ochránce pryč z kavárny.
Moje komfortní bublina praskla. Všechno je jinak, než jsem si myslela. Je tohle konec, nebo spíš začátek? Zatímco vstřebávám zážitky posledních minut, ohlédnu se ještě na místo, odkud jsme zrovna vyběhli. Ze dveří koukala hlava s bílými vlasy. Více jsem neviděla, protože jsme instinktivně zahnuli do vedlejší ulice. Ne, tohle není konec. Ještě ne.
