Ozubená kolečka se dala do pohybu, klouzala pěkně zub po zubu. S lehkou pravidelností. Moje natřásající se „kejty“ kopírovaly linoucí se meandr šedého asfaltu. Slabý větřík mi ovíval tváře. Bylo to docela fajn, než se moje zubní sklovina setkala s tím malým bzučícím tvorem. Jo, mouchou. Teď jsem trochu záviděla síťku, kterou má ten špunt vzadu nataženou přes vozík. Nějak mě teď všechno vadí, že by poporodní deprese? Není to tak dlouho, co jsem úspěšně sjížděla rokle po kluzkém kamení. Ještě nedávno jsem si stírala krůpěje bahna z popraskaných rtů. Závod. Boj o čas. Nejrychlejší zvítězil. Ale ne tak docela. Závodník také musel najít všechny vlajky na trase. Teď mi vlajka dýchá akorát tak na záda. Radost z pohybu ale zůstala. Zato cyklistický dres nikoliv. Ten jsem musela vyměnit za kojící tričko velikosti XL.
Selfie účastníků dnešního výletu, kteří obdivovali roztomilé kravičky, ty mihotající se černé tečky za dřevěnou ohradou, už dávno obletělo svět Instagramu. Dojela jsem je. Konečně pauza. Čas provětrat mé koláče v podpaží (hlavně nenápadně), říkám si a sesedám z kola. V tom mé oči upřou zrak na ty mihotající se černé tečky zvětšující se v obří koule a přibližující se rychlostí kulového blesku. Nebyly to roztomilé kravičky, ale stádo zuřících býků! Hnalo se přímo na mě. Na mě a na tu malou ve vozíku lemovaného červenými praporky. Ach ty červené praporky! V tu chvíli se dřevěná ohrada zdála jen jakýmsi plůtkem. Rychle pryč z obzoru! Dlaně pevně svírají řídítka. Nohy dupou do pedálů. Srdce buší, jako když Ringo Star vyprodá arénu. Nebyl to závod. Byl to boj o přežití. Rychlejší zvítězí. Ale tentokrát nešlo o jednoho vítěze, ale o dva. Mě a dceru.
