a současnou mezi Západním a Východním Ruskem.
Soutěž začala pěkně zostra účetní, paní Jarmila. V Nedělním Plesku se dočetla, že životní prostředí značně zatěžuje výroba oblečení. Od prádla až po zimní bundy. Vyhrát chtěla asi hodně. Nazítří přišla do práce nahá!
„A takhle sem budu chodit celý měsíc! Ovšem pánové, apeluji na vaše gentlemanství! Doufám, že na mě nebudete- pokud to nebude nezbytně nutné- civět,“ nepřímo požádala Jarmila.
Soutěž začala pěkně zostra účetní, paní Jarmila. V Nedělním Plesku se dočetla, že životní prostředí značně zatěžuje výroba oblečení. Od prádla až po zimní bundy. Vyhrát chtěla asi hodně. Nazítří přišla do práce nahá!
„A takhle sem budu chodit celý měsíc! Ovšem pánové, apeluji na vaše gentlemanství! Doufám, že na mě nebudete- pokud to nebude nezbytně nutné- civět,“ nepřímo požádala Jarmila.
Vedoucí naší kanceláře, hlavní účetní Zbyněk, polohlasem dodal:
“Tak přísahám! Raději se budu dívat do epicentra atomového výbuchu! Tam prý při rychlé první pomoci lze alespoň zbytky zraku zachovat. Pokud bych ale- byť jen koutkem oka- spatřil neoblečenou paní Jarmilu, s jistotou oslepnu!“
“Tak přísahám! Raději se budu dívat do epicentra atomového výbuchu! Tam prý při rychlé první pomoci lze alespoň zbytky zraku zachovat. Pokud bych ale- byť jen koutkem oka- spatřil neoblečenou paní Jarmilu, s jistotou oslepnu!“
„Co si to tam mumláš, Zbyněčku?“ zeptala se Jarmila.
„Jen uvažuju, že já přestanu jíst maso. To má prý obrovskou uhlíkovou stopu. Hlavně hovězí. Budu jíst jenom rostlinou stravu. Málo se to ví, ale kravičky při nedokonalém trávení vypouští do vzduchu spoustu methanu.“
„A co bílkoviny, Zbynďo? Bez masa budeš podvyživený!“ namítal jsem.
„V pohodě. Maso nahradím luštěninami, tam je bílkovin habaděj!“
„Tak to jsem hned klidnější…“ zalhal jsem. Spíše mě to totiž znepokojovalo.
Fakturant Josef se přidal také: „A já nebudu prát a mýt se budu jen ve studené! Anebo ne! Mýt se nebudu vůbec! A do práce budu běhat! Žádný autobus.“
„A co ty Martine???“ obrátily se pohledy kolegů ke mně.
„No… Já nevím ještě… Prvního je zítra, až… Do té doby něco vymyslím. Snad…“ koktal jsem a nic mě nenapadalo. No co, soutěž je až od zítra, snad mi něco do té hlavy přijde… To doženu. Další den jsem přišel do práce a přes noc na celou soutěž skoro zapomněl. Jenže jsem otevřel dveře a periferním pohledem jsem spatřil nahatou paní Jarmilu.
„Kurva!“ vykřikl jsem.
„No dovolte?!“ začala vzlykat.
„Ale ne! Pardon! Já to tak nemyslel!“ Omlouval jsem se a vysvětloval zároveň. Otočil jsem hlavu na druhou stranu a zůstal stát mezi dveřmi.
„Tak zavřete dveře, prosím,“ žadonila Jarmila „je mi totiž strašná zima…“
„To jsem si bohužel stačil všimnout“ pomyslel jsem si smutně.
Do toho rozrazil dveře Zbyněk: „Nazdar kolegové! Jarmilo, není ti zima? A kde je Josef?“
Josef doběhl asi za deset minut. Zpocený, neumytý, nevypraný…
„Šéfe, omlouvám se. Běžel jsem, co to šlo, ale autobus je rychlejší. Snad za ten měsíc natrénuju.“
Zbyněk velkoryse mávl rukou. Všichni opět soustředili tázavé pohledy na mě.
„Do večera něco vymyslím,“ chlácholil jsem je.
Jenže odpoledne jsem zjistil, že tuto soutěž asi nezvládnu. Dokonce bez toho, abych se jí osobně zúčastnil. Naše suterénní kancelář účtárny bez oken nebyla sama o sobě nic moc. Nemytý Josef nám svým pobytem atmosféru na pracovišti moc nezlepšil. A když už jsme u té atmosféry, do té nyní místo kraviček vypouštěl methan Zbyněk, neustále pojídající čočku s květákem a fazolkami. No a ke konci pracovní doby paní Jarmila lezla na přenosné schůdky. Vystoupala až na poslední stupínek, protože potřebovala sundat jakýsi šanon z nejvyšší police těsně pod stropem. Proč raději nepožádala smradlavého Josefa?! Asi už nikdy se nezbavím utkvělé otázky, jestli může krtek létat…
Po tomhle všem jsem si řekl: „Dost!“
„Na tuhle soutěž nemáš kamaráde! Ani jako pozorovatel!“ napovídal mi můj vnitřní hlas. A napovídal dobře.
Zimomřivá Jarmila si pod stolem celý měsíc přitápěla přímotopem. Josefovo oblečení se po měsíci muselo spálit plamenem a on sám se půl dne drhl v horké sprše. Šéf Zbyněk vypustil do ovzduší tolik methanu, jako průměrně rozežrané, středně velké šumavské stádečko kraviček. Tím pádem zatížili svou uhlíkovou stopou pracoviště více, než před soutěží.
Soutěž jsem vyhrál. Hodil jsem se totiž měsíc marod a nebyl jsem tam vůbec. Výhra byla nečekanou přidanou hodnotou. Jen mi potvrzovala poválečný státní i společenský Absurdistán. Spojilo se to nejblbější z východu i západu a v tom jsme museli žít. Naštěstí se nám to nějak dařilo… Však jsme Češi. Přebral jsem cenu z rukou vedoucí HR Marie a vyrazili jsme s manželkou Jitkou na cestu.
„Tak tady je ta restaurace! Pojď honem dovnitř, už se těším!“ oznámil jsem asi po hodině jízdy Jitce.
„A myslíš, že se tam fakt smí jíst?“ ptala se.
„No jasně! Dám si voňavý, mastný, červený steak!“ oblíznul jsem se.
„Počkej. To se tam fakt může?! Tak to já si dám obalovaný květák!“
„Blbej květák? Když máš takovou příležitost?“ nechápal jsem.
„No jasně! Musí se smažit! Standartně už je taky zakázaný.“
Za tohoto konspiračního rozhovoru jsme vstoupili do restaurace Skanzen E50.
„Zdrávstvujtě! Čto vy chočetě?“ ptala se číšnice.
"Tady nemluvíte česky?"
„Tobě nádo učíťsja, kogdá chočeš trachať prostitútki za gorodom Stribro, ony po čéšski negovarját.“
Ptal jsem se: „Rozumím dobře, že lehké dívky u E50 postávají stále za Stříbrem a hovoří jen Rusky?“
Prikývla. Čímž prozradila ono tajemství zájezdu.
„Tak tam my už asi nepojedeme…“ odvětil jsem a podíval se na Jitku. Naštěstí ještě pročítala jídelní lístek, našemu hovoru nepřikládala váhu a neposlouchala.
„Dáme si steak s hranolkama a tatarkou a obalovaný květák s brambory.“
Za chvíli přinesli jídlo. Krásně vonělo. Maso mělo ale podivnou chuť. Trochu jako vepřové, ale tužší, lehce nasládlé.
„Co je to za maso?“ zeptal jsem se.
„Mjáso…“ odvětila.
„To jsem poznal, ale z čeho?!“
Zamyslela se. „Oleň.“
„Jak?“
„Parožnaja karova, kak skazal odin vaš chudožnik…“ zachechtala se.
„Jo jelen!“ dojedli jsme, rozloučili se, jídlo bylo v ceně výletu, tak jsme pokračovali.
Pro účely výletu po skanzenní silnici E50 jsme měli půjčené benzínové auto, ale prošpikované soudobými bezpečnostními i marketingovými systémy.
„Dochází vám palivo, navštivte retro čerpací stanici Benzina v Plzni-Borech. Máte pokles tlaku v pravé přední pneumatice, pokud nepomůže dohuštění, sjeďte k pneuservisu Nýřany. Přejete si vypnout ilegální marketingová hlášení?“ dotazoval se palubní systém.
„Mačkám NE, třeba si užijeme nějakou legraci!“ kouknul jsem na Jitku, ale ta krčila rameny.
Projížděli jsme lesíkem a v tom mi před kapotu skočil srnec! Dupnul jsem na brzdy, zastavil těsně před ním. Trochu jsem do něj ťukl, ale utekl. Zraněný nebyl. Najednou vůz zahlásil:
„Pozor, ilegální marketingové hlášení: Pokud jsi srazil zvíře, či jiného jatečního živočicha, můžeš jej odprodat na maso do retrohostince Skanzen E50.“
„Aha, tak odtud měli to jelení maso!“ zasmál jsem se.
To už jsme vjížděli do Stříbra. Jak jsem se smál, přehlédl jsem, že mi na přechodu do cesty vběhla zmalovaná slečna. Již dlouho v nejlepších letech, točící kabelkou, v červené minisukni. Dupnul jsem na brzdy a vykřiknul: „Kurva!“
Myslel jsem to jako příslovce, ale nemýlil jsem se ani podstatným jménem. Naštěstí jsem ji nesrazil, ale jak před sebe instinktivně natáhla ruce s kabelkou, ťukl jsem do ní lehce a ona upadla do měkkého- na zadek. Lekl jsem se. A lekl jsem se hned na to podruhé, když auto spustilo:
„Pozor, ilegální marketingové hlášení: Pokud jsi srazil zvíře, či jiného jatečního živočicha, můžeš jej odprodat na maso do retrohostince Skanzen E50.“
Vybavil jsem si hostinec v nepřehledné zatáčce se dvěma přechody pro chodce- před a za a rychle jsem zastavil.
„Kam běžíš?“ ptala se Jitka.
„Zvracet! A příště si dám s tebou květák!“
Fakturant Josef se přidal také: „A já nebudu prát a mýt se budu jen ve studené! Anebo ne! Mýt se nebudu vůbec! A do práce budu běhat! Žádný autobus.“
„A co ty Martine???“ obrátily se pohledy kolegů ke mně.
„No… Já nevím ještě… Prvního je zítra, až… Do té doby něco vymyslím. Snad…“ koktal jsem a nic mě nenapadalo. No co, soutěž je až od zítra, snad mi něco do té hlavy přijde… To doženu. Další den jsem přišel do práce a přes noc na celou soutěž skoro zapomněl. Jenže jsem otevřel dveře a periferním pohledem jsem spatřil nahatou paní Jarmilu.
„Kurva!“ vykřikl jsem.
„No dovolte?!“ začala vzlykat.
„Ale ne! Pardon! Já to tak nemyslel!“ Omlouval jsem se a vysvětloval zároveň. Otočil jsem hlavu na druhou stranu a zůstal stát mezi dveřmi.
„Tak zavřete dveře, prosím,“ žadonila Jarmila „je mi totiž strašná zima…“
„To jsem si bohužel stačil všimnout“ pomyslel jsem si smutně.
Do toho rozrazil dveře Zbyněk: „Nazdar kolegové! Jarmilo, není ti zima? A kde je Josef?“
Josef doběhl asi za deset minut. Zpocený, neumytý, nevypraný…
„Šéfe, omlouvám se. Běžel jsem, co to šlo, ale autobus je rychlejší. Snad za ten měsíc natrénuju.“
Zbyněk velkoryse mávl rukou. Všichni opět soustředili tázavé pohledy na mě.
„Do večera něco vymyslím,“ chlácholil jsem je.
Jenže odpoledne jsem zjistil, že tuto soutěž asi nezvládnu. Dokonce bez toho, abych se jí osobně zúčastnil. Naše suterénní kancelář účtárny bez oken nebyla sama o sobě nic moc. Nemytý Josef nám svým pobytem atmosféru na pracovišti moc nezlepšil. A když už jsme u té atmosféry, do té nyní místo kraviček vypouštěl methan Zbyněk, neustále pojídající čočku s květákem a fazolkami. No a ke konci pracovní doby paní Jarmila lezla na přenosné schůdky. Vystoupala až na poslední stupínek, protože potřebovala sundat jakýsi šanon z nejvyšší police těsně pod stropem. Proč raději nepožádala smradlavého Josefa?! Asi už nikdy se nezbavím utkvělé otázky, jestli může krtek létat…
Po tomhle všem jsem si řekl: „Dost!“
„Na tuhle soutěž nemáš kamaráde! Ani jako pozorovatel!“ napovídal mi můj vnitřní hlas. A napovídal dobře.
Zimomřivá Jarmila si pod stolem celý měsíc přitápěla přímotopem. Josefovo oblečení se po měsíci muselo spálit plamenem a on sám se půl dne drhl v horké sprše. Šéf Zbyněk vypustil do ovzduší tolik methanu, jako průměrně rozežrané, středně velké šumavské stádečko kraviček. Tím pádem zatížili svou uhlíkovou stopou pracoviště více, než před soutěží.
Soutěž jsem vyhrál. Hodil jsem se totiž měsíc marod a nebyl jsem tam vůbec. Výhra byla nečekanou přidanou hodnotou. Jen mi potvrzovala poválečný státní i společenský Absurdistán. Spojilo se to nejblbější z východu i západu a v tom jsme museli žít. Naštěstí se nám to nějak dařilo… Však jsme Češi. Přebral jsem cenu z rukou vedoucí HR Marie a vyrazili jsme s manželkou Jitkou na cestu.
„Tak tady je ta restaurace! Pojď honem dovnitř, už se těším!“ oznámil jsem asi po hodině jízdy Jitce.
„A myslíš, že se tam fakt smí jíst?“ ptala se.
„No jasně! Dám si voňavý, mastný, červený steak!“ oblíznul jsem se.
„Počkej. To se tam fakt může?! Tak to já si dám obalovaný květák!“
„Blbej květák? Když máš takovou příležitost?“ nechápal jsem.
„No jasně! Musí se smažit! Standartně už je taky zakázaný.“
Za tohoto konspiračního rozhovoru jsme vstoupili do restaurace Skanzen E50.
„Zdrávstvujtě! Čto vy chočetě?“ ptala se číšnice.
"Tady nemluvíte česky?"
„Tobě nádo učíťsja, kogdá chočeš trachať prostitútki za gorodom Stribro, ony po čéšski negovarját.“
Ptal jsem se: „Rozumím dobře, že lehké dívky u E50 postávají stále za Stříbrem a hovoří jen Rusky?“
Prikývla. Čímž prozradila ono tajemství zájezdu.
„Tak tam my už asi nepojedeme…“ odvětil jsem a podíval se na Jitku. Naštěstí ještě pročítala jídelní lístek, našemu hovoru nepřikládala váhu a neposlouchala.
„Dáme si steak s hranolkama a tatarkou a obalovaný květák s brambory.“
Za chvíli přinesli jídlo. Krásně vonělo. Maso mělo ale podivnou chuť. Trochu jako vepřové, ale tužší, lehce nasládlé.
„Co je to za maso?“ zeptal jsem se.
„Mjáso…“ odvětila.
„To jsem poznal, ale z čeho?!“
Zamyslela se. „Oleň.“
„Jak?“
„Parožnaja karova, kak skazal odin vaš chudožnik…“ zachechtala se.
„Jo jelen!“ dojedli jsme, rozloučili se, jídlo bylo v ceně výletu, tak jsme pokračovali.
Pro účely výletu po skanzenní silnici E50 jsme měli půjčené benzínové auto, ale prošpikované soudobými bezpečnostními i marketingovými systémy.
„Dochází vám palivo, navštivte retro čerpací stanici Benzina v Plzni-Borech. Máte pokles tlaku v pravé přední pneumatice, pokud nepomůže dohuštění, sjeďte k pneuservisu Nýřany. Přejete si vypnout ilegální marketingová hlášení?“ dotazoval se palubní systém.
„Mačkám NE, třeba si užijeme nějakou legraci!“ kouknul jsem na Jitku, ale ta krčila rameny.
Projížděli jsme lesíkem a v tom mi před kapotu skočil srnec! Dupnul jsem na brzdy, zastavil těsně před ním. Trochu jsem do něj ťukl, ale utekl. Zraněný nebyl. Najednou vůz zahlásil:
„Pozor, ilegální marketingové hlášení: Pokud jsi srazil zvíře, či jiného jatečního živočicha, můžeš jej odprodat na maso do retrohostince Skanzen E50.“
„Aha, tak odtud měli to jelení maso!“ zasmál jsem se.
To už jsme vjížděli do Stříbra. Jak jsem se smál, přehlédl jsem, že mi na přechodu do cesty vběhla zmalovaná slečna. Již dlouho v nejlepších letech, točící kabelkou, v červené minisukni. Dupnul jsem na brzdy a vykřiknul: „Kurva!“
Myslel jsem to jako příslovce, ale nemýlil jsem se ani podstatným jménem. Naštěstí jsem ji nesrazil, ale jak před sebe instinktivně natáhla ruce s kabelkou, ťukl jsem do ní lehce a ona upadla do měkkého- na zadek. Lekl jsem se. A lekl jsem se hned na to podruhé, když auto spustilo:
„Pozor, ilegální marketingové hlášení: Pokud jsi srazil zvíře, či jiného jatečního živočicha, můžeš jej odprodat na maso do retrohostince Skanzen E50.“
Vybavil jsem si hostinec v nepřehledné zatáčce se dvěma přechody pro chodce- před a za a rychle jsem zastavil.
„Kam běžíš?“ ptala se Jitka.
„Zvracet! A příště si dám s tebou květák!“
