Pokračuje to uzavřením železničního přejezdu a tím, že přestanou jezdit tramvaje a místo toho jezdí autobusy. V jiný časy, samozřejmě. A ne tak často jako tramvaje, přece to ghetto nebudeme rozmazlovat, že jo.
Když už máte pocit, že se věci daly do pořádku a začaly zase fungovat, přijde parta totálních lopat (doslova) a začnou něco kopat. Něco poblíž, že jo. A pokaždý, ale fakt pokaždý, překopnou kabel. Jednou je to elektřina, podruhý voda, jakože na střídačku, aby občani moc netrpěli.
Dneska to byla voda. O půl druhý odpoledne. Tak jsem vzala kýble a šla k cisterně. Cisterny stmelujou lidi se stejným problémem. Neteče jim voda. Najednou je jedno, kdo jste, je jedno z kterýho baráku, protože když neteče voda, jsme jeden tým. Tým, co potřebuje uvařit dětem večeři a okoupat je. V tom okamžiku zapomenete na společný schůze, kde se všichni nenávidí, protože náš dům má nový balkóny a jejich dům nemá ani na odhrabovač sněhu. Nedostatek sbližuje.
Voda měla téct od sedmi večer. Netekla. Jakože já to trochu čekala, takže jsem zajela do obchodu pro Prosseco v akci, ale co chudáci lidi, kteří nejsou alkoholici? Myslím na vás, přátelé! Zrubaná, ale myslím!
V devět večer jsme se dočkali. Děti nesmrdí, pravděpodobnost zavolání sociálky mizí v nenávratnu. Mohla jsem pustit myčku. A až dopiju, tak se umeju.
Ponaučení? Prosím vás, jestli chcete někde bydlet a vyberete si tuhle část města, myslete na to, že jsem vás varovala.