„Porto. Com tónica, por favor,” odrecitoval jsem naučenou frázi. Barman pokývnul.
„Five euro, sir,” odpověděl plynně.
Naše jazykové znalosti se touto konverzací protnuly a zároveň vyčerpaly. Ale to nevadilo. S výsledkem jsem byl spokojený. Skleničky v ruce, seděli jsme se synem v snad nejkrásnější nádražní restauraci celé cesty. V portugalském ráji portského. V chladivém stínu starého stromu, kousek od perónu, podél kterého před chvíli projela parní lokomotiva. Na železniční stanici Pinhao s typickými modrými kachličkami. V údolí řeky Douro, kde se tohle víno narodilo. A rodí dodnes. V obrovském množství. Kdysi se dopravovalo po řece až do Porta. Pak další lodí přes moře do Británie.
I dnes třetinu produkce vypijí “Angláni”, kterým patří i většina slavných vinařství.
Zkusili jsme s Matesem intenzivní konzumací ten poměr zvrátit.
„Tak je to tady!” napsal jsem před čtrnácti dny na Facebook.
„VVV,” dvakrát vykřičník!!
„Není to zkratka pro Výbornej Vánoční Večírek, ale Velký Vlakový Výlet,” vysvětlil jsem všem, kteří o to na sociální síti stáli.
„Inspirován Winterbergovou poslední cestou a za pomoci Návodu k použití železnice,” pokračoval jsem a přiznal se tak k obdivu ke knihám Jaroslava Rudiše.
Mistr mi udělil “like” a popřál “Gute Reise”.
Ráno jsem zabouchnul dveře od našeho domu a proklouzl brankou vedoucí ze zahrady do lesa. Na zádech malý batoh a před sebou čtyři kilometry bukovým lesem dolů z kopce na nejbližší stanici.
V kapse dvouměsíční evropský železniční pas a v hlavě souhvězdí nápadů, kam s ním jet.
“Potkáme se v Lyonu, tati,” řekl mi před pár dny Mates a vytvořil tak jediný pevný bod cestovního plánu.
Brno, Vídeň, Semmering, Villach a slovinská Jesenica. Spolu s vlakem plul jsem v sedmém nebi.
Po noci na obláčku následovaly tři zastávky lokálkou k jezeru Bled. Jednoduchá věc. Pár kilometrů jako vystřižených z Bilbova Kraje. Změnily se v železniční maturitu.
Zpoždění se slovinsky řekne zamuda. Podezřelé tady je, když vlak žádnou zamudu nemá. Přesně to se stalo. Přijel na minutu. Bohužel z opačného směru. Na lokomotivě byla sice cedule, která se shodovala s moji cílovou destinací, ale nemohl jsem přehlédnout fakt, že se podle mapy dostavila z nesprávné strany.
Zatnul jsem zuby a nenastoupil. Když vlak odjel, našel jsem na opuštěné stanici červenou vývěsku, která hlásala, že tady teď bude tři dny výluka. S náhradní dopravou a posledním dnešním autobusem s odjezdem před deseti minutami. Chtělo se mi plakat.
Pak mě ale napadlo, že to s tou výlukou nemůže byt tak horké, když tudy po jednokolejné trati vlak před chvílí projel! Nehodící se informaci jsem tedy kreativně vytěsnil a pustil se do důkladného studia papírového jízdního řádu. Připustil jsem hypotézu, že zamuda může nabývat prakticky jakýchkoliv hodnot od nuly až po nekonečno. Kromě té nuly samozřejmě. Zvolil jsem hodnotu zpoždění dvacet pět minut a hle! Vyšel mi opožděný spoj, který mohl byt oním vlakem z opačné strany!
Povzbuzen logikou této teorie, přidal jsem stejných dvacet pět minut k mému původně plánovanému odjezdu. A klaplo to!! Na minutu přesně dorazila jiná lokomotiva, která hrdě držela zamudu tím správným směrem.
Akorát málem nezastavila, protože nečekala, že by na tuhle fintu někdo kápnul. Přibrzdila až poté, co jsem začal divoce mávat rukama, když mě pomalu míjela na prázdném nástupišti.
Člověk by řekl, že po nástupu do vlaku se už nemůže nic stát. Když jste vevnitř, máte nabitý telefon, jízdenku, svoje zavazadlo a představu, kam chcete dojet. Všechno jak má být. Jenže! Úplně nejhorší je, když nemůžete vystoupit. Mají tady ve zvyku při výstupu otevřít tak jedny dveře z pěti. Které konkrétně to budou, zůstavá tajemstvím do poslední chvíle. Brždění soupravy pak logicky vyvolává hektické přesuny cestujících napříč vagony. Proč je to tak, fakt nevím.
Ovšem oproti nádraží v Lyonu jsou to malé starosti. Tedy pokud chcete někam odjet. Problém je, že k železničnímu pasu je na většinu spojů potřeba dokoupit místenku. Banalita? Ale kdeže!
Jízdenkové automaty národního dopravce byly sice volné, ale pořídit na nich samostatně místenku nešlo. Mobilní aplikace? Jděte! To stejné. Vývojáři celého světa…vy za to asi nemůžete.
Čert ví proč je to tak. No možná to vědí nejen čerti ale i místní, kteří samoobslužné pokladny masivně ignorovali a místo toho se snažili koupit jízdenku na TGV v dlouhé frontě na jejímž konci byl jeden vystresovaný úředník. Ve Francii začaly prázdniny.
Jsou ovšem věci, které jsou na železnici stále v naprostém pořádku. Pokud jste si někdy přáli seřídit si podle odjezdu vlaku hodinky, ve Švýcarsku pořád můžete.
Ovšem nesmíte přijíždět z Itálie. Přes hory a tunely, které stíní mobilní signál a zanechávají vrchního v jídelním voze v nejistotě, jestli je otevřený účet ještě pořád v eurech nebo už ve švýcarských francích.
Vzpomněl jsem si na pana Peterku. Skutečnou žijící postavu. Celebritu a ikonu jídelních vozů Českých drah. Banální objednávku gulášové polévky a plzeňského piva dokázal proměnit v zážitek, který chcete vyprávět rodině o Vánocích.
„Výborná volba,” řekl. S grácií a hlasem Oldřicha Nového. Tak trochu jsem čekal, že dodá: „Zavřete oči, odcházím.”
Bylo by smutné, kdyby se klasické jídelní vozy časem proměnily v efektivní “něco” bez duše. Kdyby definitivně zmizely horké párky s křenem a nahradila je sterilní nabídka zabalená ve fólii a doručená místence na rachotícím nerezovém vozíku.
Vlaky a jejich noblesa k Evropě patří. Drobný luxus, který si můžete dovolit. Cesty, kdy objevujete, stejně jako každodenní dopravu do práce nebo domů.
Jízdu po trati, kdy se přes velké okno díváte do ubíhající krajiny. A pak vystoupíte na malém neznámém nádraží a dotknete se ho.
Miluju vlaky. S Matesem jsme za měsíc projeli devět evropských zemí. Urazili přes sedm tisíc kilometrů a na kolejích strávili dohromady skoro čtyři dny. Nelituju ani jednoho.
“Potkáme se v Lyonu, tati,” řekl mi před pár dny Mates a vytvořil tak jediný pevný bod cestovního plánu.
Brno, Vídeň, Semmering, Villach a slovinská Jesenica. Spolu s vlakem plul jsem v sedmém nebi.
Po noci na obláčku následovaly tři zastávky lokálkou k jezeru Bled. Jednoduchá věc. Pár kilometrů jako vystřižených z Bilbova Kraje. Změnily se v železniční maturitu.
Zpoždění se slovinsky řekne zamuda. Podezřelé tady je, když vlak žádnou zamudu nemá. Přesně to se stalo. Přijel na minutu. Bohužel z opačného směru. Na lokomotivě byla sice cedule, která se shodovala s moji cílovou destinací, ale nemohl jsem přehlédnout fakt, že se podle mapy dostavila z nesprávné strany.
Zatnul jsem zuby a nenastoupil. Když vlak odjel, našel jsem na opuštěné stanici červenou vývěsku, která hlásala, že tady teď bude tři dny výluka. S náhradní dopravou a posledním dnešním autobusem s odjezdem před deseti minutami. Chtělo se mi plakat.
Pak mě ale napadlo, že to s tou výlukou nemůže byt tak horké, když tudy po jednokolejné trati vlak před chvílí projel! Nehodící se informaci jsem tedy kreativně vytěsnil a pustil se do důkladného studia papírového jízdního řádu. Připustil jsem hypotézu, že zamuda může nabývat prakticky jakýchkoliv hodnot od nuly až po nekonečno. Kromě té nuly samozřejmě. Zvolil jsem hodnotu zpoždění dvacet pět minut a hle! Vyšel mi opožděný spoj, který mohl byt oním vlakem z opačné strany!
Povzbuzen logikou této teorie, přidal jsem stejných dvacet pět minut k mému původně plánovanému odjezdu. A klaplo to!! Na minutu přesně dorazila jiná lokomotiva, která hrdě držela zamudu tím správným směrem.
Akorát málem nezastavila, protože nečekala, že by na tuhle fintu někdo kápnul. Přibrzdila až poté, co jsem začal divoce mávat rukama, když mě pomalu míjela na prázdném nástupišti.
Člověk by řekl, že po nástupu do vlaku se už nemůže nic stát. Když jste vevnitř, máte nabitý telefon, jízdenku, svoje zavazadlo a představu, kam chcete dojet. Všechno jak má být. Jenže! Úplně nejhorší je, když nemůžete vystoupit. Mají tady ve zvyku při výstupu otevřít tak jedny dveře z pěti. Které konkrétně to budou, zůstavá tajemstvím do poslední chvíle. Brždění soupravy pak logicky vyvolává hektické přesuny cestujících napříč vagony. Proč je to tak, fakt nevím.
Ovšem oproti nádraží v Lyonu jsou to malé starosti. Tedy pokud chcete někam odjet. Problém je, že k železničnímu pasu je na většinu spojů potřeba dokoupit místenku. Banalita? Ale kdeže!
Jízdenkové automaty národního dopravce byly sice volné, ale pořídit na nich samostatně místenku nešlo. Mobilní aplikace? Jděte! To stejné. Vývojáři celého světa…vy za to asi nemůžete.
Čert ví proč je to tak. No možná to vědí nejen čerti ale i místní, kteří samoobslužné pokladny masivně ignorovali a místo toho se snažili koupit jízdenku na TGV v dlouhé frontě na jejímž konci byl jeden vystresovaný úředník. Ve Francii začaly prázdniny.
Jsou ovšem věci, které jsou na železnici stále v naprostém pořádku. Pokud jste si někdy přáli seřídit si podle odjezdu vlaku hodinky, ve Švýcarsku pořád můžete.
Ovšem nesmíte přijíždět z Itálie. Přes hory a tunely, které stíní mobilní signál a zanechávají vrchního v jídelním voze v nejistotě, jestli je otevřený účet ještě pořád v eurech nebo už ve švýcarských francích.
Vzpomněl jsem si na pana Peterku. Skutečnou žijící postavu. Celebritu a ikonu jídelních vozů Českých drah. Banální objednávku gulášové polévky a plzeňského piva dokázal proměnit v zážitek, který chcete vyprávět rodině o Vánocích.
„Výborná volba,” řekl. S grácií a hlasem Oldřicha Nového. Tak trochu jsem čekal, že dodá: „Zavřete oči, odcházím.”
Bylo by smutné, kdyby se klasické jídelní vozy časem proměnily v efektivní “něco” bez duše. Kdyby definitivně zmizely horké párky s křenem a nahradila je sterilní nabídka zabalená ve fólii a doručená místence na rachotícím nerezovém vozíku.
Vlaky a jejich noblesa k Evropě patří. Drobný luxus, který si můžete dovolit. Cesty, kdy objevujete, stejně jako každodenní dopravu do práce nebo domů.
Jízdu po trati, kdy se přes velké okno díváte do ubíhající krajiny. A pak vystoupíte na malém neznámém nádraží a dotknete se ho.
Miluju vlaky. S Matesem jsme za měsíc projeli devět evropských zemí. Urazili přes sedm tisíc kilometrů a na kolejích strávili dohromady skoro čtyři dny. Nelituju ani jednoho.
