Moje první setkání s vesnickým životem byly pravidelné návštěvy rodiny Polákových, kam jsem jezdila s rodiči, jednou za čtrnáct dní naší Škodou 120, pro košík vajec. Tam mi vrstevník Láďa asi v osmi letech poprvé ukázal prase v chlívku, a ještě něco dalšího, což patří do jiné kapitoly.
Pamatuji si, že paní Poláková měla v ložnici obrovskou horu peřin, přikrytou velkým vyšívaným přehozem, na němž seděla panna v krajkovém oblečku. Taky si pamatuji zvláštní pach těch prostor, něco jako směs odéru zemědělských zvířat, sena a jitrnic.
Polákovi byli moc hodní lidé, každého čtvrt roku jsme si odváželi produkty jejich domácí zabijačky, to, když popravili toho chudáka pašíka v chlívku.
Vidím obraz mojí maminky, jež v té době patřila za vyhlášenou městskou krasavici, jak v těch botách na podpatku vypadala na Polákově dvorku plném kuřinců zvláštně nepatřičně. Jednou se se mnou vydala pro vejce sama a v jedné serpentině cestou domů přidala plyn natolik, že roztřískala celou tu stovku vajec.
Na vesnici jsme jezdili za mojí babičkou. Ta se na vesnici, nikdo nechápal z jakého důvodu, přestěhovala již v pokročilém věku za panem Jaroslavem. Moje babička taktéž žila celý život ve městě, byla povoláním učitelka, tedy vzdělaná a inteligentní žena. Jaroslav byl vesnický buran, který rozumu moc nepobral, bavil se pouze o fotbale a chodil celý život na kadibudku. Babička nechala, po přestěhování se do jeho venkovského stavení, zřídit koupelnu se splachovacím záchodem, což bylo také časté téma jejich hádek. Pan Jaroslav totiž stejně dál navštěvoval svou kadibudku, a to i v okamžicích, kdy jsme seděli hned vedle pod ořechem, a babička podávala z malovaného servisu kávu.
Městská holka jsem zůstala až do svých třiatřiceti let. Změna nastala na vesnické zábavě, kterou jsem jednoho večera navštívila jako vynervovaná, stále ještě kojící a singl, v doprovodu svého šestnáctiletého syna.
Bylo to opravdu poprvé, co jsem od narození dcery a po rozvodových tahanicích někam vyrazila. A do dnes si myslím, že to muselo být jakýmsi řízením z hůry.
V jeden konkrétní okamžik jsem spatřila výjev pro mě naprosto úžasný, takový ten okamžik, kdy se všechno kolem vás zastaví a vy vidíte jen toho jednoho člověka. V podstatě šlo o mého budoucího muže, jak se ve velmi slušivém černém tričku skláněl nad jinou ženou, cosi jí říkal a usmíval se. To bylo všechno! Řeknete si: „No to je teda bomba!“ Jenže prosím vezměte v úvahu astrální konstelaci, moji hormonální nevyrovnanost a dvouletou sexuální abstinenci.
Po dvou dnech mi přišla od současného manžela sms: “ Rozhazuju hnůj, miluju tě.“
Zkrátka asi po roce a půl od tohoto okamžiku jsem se přestěhovala z města k tomuto muži na vesnici.
První dny jsem si připadala jako součást Hrabalova románu, další dny jako Alenka v říši divů a byly i takové dny, kdy jsem si myslela, že to fakt nedám a vezmu nohy na ramena.
Udivovaly mě slepice volně pobíhající po dvorku nebo ještě lépe po silnici. Ženy všech věkových kategorií v květovaných zástěrách ze silonového materiálu. Později jsem pochopila, že některé jsou určeny pro všední den a jiné pro dny sváteční (ale nikdy jsem v nich nenašla žádný rozdíl), a ještě o mnoho let později mi byl prozrazen jejich pravý účel. „Víš Leni, proč to nosí?“ zeptala se mě nedávno kamarádka v moravském sklípku, již značně ovíněná. „ Ony jak třídí na poli tu cibuli, tak nemůžou pořád chodit někam na záchod, to je jasný!“ Chvíli jsem nechápala, co se mi vlastně snaží sdělit. „No, ony pod těma zástěrama nemají spodní prádlo, no, a tak čůrají do té brázdy přímo pod sebe, to vím ne, jsem tam byla několikrát na brigádě.“ Sdělila mi a pořádně si přihla Pálavy.
Udivoval mě manžel popojíždějící na podivném zařízení Tera, na kterém mě chtěl v začátcích našeho vztahu dokonce vozit. Když jsem s ním v drahých botkách a s luxusním kočárkem pro dceru vyrazila na procházku a skončila v místním JZD. Nebo když se mě zeptal: „Ty se maluješ? Vždyť je sobota!?“
Trochu mě udivovali pro mne cizí lidé přítomni v jakoukoli denní dobu na naší zahradě a přilehlých pozemcích bez pozvání a bez upozornění. Jednou jsem si zdřímla u knihy po obědě na ratanovém lehátku pod pergolou. Otevřu oči a přede mnou stařík a zálibně si mě prohlíží. „Jen se nedejte rušit mladá paní.“
Nebo když jsem se rozhodla si takhle k večeru zarelaxovat v bazénu a za chvíli jsme tam byli tři i s babičkou a dědou, kteří právě shrabali seno. „To je ale fajn vodička že, povídá děda, už jsme byli s mamkou strašně upocení.“
Ještě více jsem však své okolí udivovala já. Protože jsem byla v sobotu zvyklá spát do deseti ráno, v mém šatníku nebyla ani jedna květovaná zástěra, místo hrabání sena a pletí záhonu jsem si četla knihu nebo provozovala jinou zahálčivou činnost. A když se doslechli, že jezdím i s kočárkem na kolečkových bruslích, běhám v oboře a někdo mě snad viděl na louce s malířským stojanem, byl s mojí pověstí naprostý konec.
Musím říct, že po deseti letech strávených na vesnici jsem si trochu zvykla. Můj manžel je zaplať Pámbů velmi inteligentní a pokrokový člověk (někdy si říkám, kde se tady vlastně vzal?), a tak pochopil, že pokud chceme žít společně na tomhle místě, musí mi pobyt zde trochu usnadnit. Spousta věcí, pro mě neakceptovatelných, je dnes jinak než na začátku. A i on přijal něco z mého způsobu života.
Stejně však se v něm občas ozve volání rodu, změní se v bodrého venkovského synka a zahřímá: „Je to princip zavedený několik staletí, tak se ho sakra nesnaž měnit!“
Vesnice - delší verze:
Byla jsem holka diskotéková nikoli zábavová, čímž jsme se my holky z města odlišovaly od holek z vesnice. Vyrostla jsem v okresním městě v činžovním bytě 3+1. Být party holkou mi ale nebylo souzeno.
Moje první setkání s vesnickým životem byly pravidelné návštěvy rodiny Polákových, kam jsem jezdila s rodiči, jednou za čtrnáct dní naší Škodou 120, pro košík vajec. Tam mi vrstevník Láďa asi v osmi letech poprvé ukázal prase v chlívku, a ještě něco dalšího, což jsem se měla dozvědět mnohem později.
Pamatuji si, že paní Poláková měla v ložnici obrovskou horu peřin, přikrytou velkým vyšívaným přehozem, na němž seděla panna v krajkovém oblečku. Taky si pamatuji zvláštní pach těch prostor, něco jako směs odéru zemědělských zvířat, sena a jitrnic.
Polákovi byli moc hodní lidé, každého čtvrt roku jsme si odváželi tučnou výslužku, to, když popravili toho chudáka pašíka v chlívku.
Vidím obraz mojí maminky, jež v té době patřila za vyhlášenou městskou krasavici, jak v těch botách na podpatku vypadala na Polákově dvorku plném kuřinců zvláštně nepatřičně. Jednou se se mnou vydala pro vejce sama a v jedné serpentině cestou domů přidala plyn natolik, že roztřískala celou tu stovku vajec.
Na vesnici jsem taky jezdila za mojí babičkou. Ta se tam, již v pokročilém věku, přestěhovala za panem Jaroslavem. Moje babička žila do té doby celý život ve městě, byla povoláním učitelka, tedy vzdělaná a inteligentní žena. Jaroslav byl vesnický buran, který rozumu moc nepobral, bavil se pouze o fotbale a chodil celý život na kadibudku. Když se k němu babička přestěhovala, nechala do jeho venkovského stavení zřídit koupelnu se splachovacím záchodem, což bylo také časté téma jejich hádek. Pan Jaroslav totiž stejně dál navštěvoval svou kadibudku, a to i v okamžicích, kdy jsme seděli hned vedle pod ořechem, a babička podávala z malovaného servisu kávu.
Byla jsem holka diskotéková nikoli zábavová, čímž jsme se my holky z města odlišovaly od holek z vesnice. Vyrostla jsem v okresním městě v činžovním bytě 3+1. Být party holkou mi ale nebylo souzeno.
Moje první setkání s vesnickým životem byly pravidelné návštěvy rodiny Polákových, kam jsem jezdila s rodiči, jednou za čtrnáct dní naší Škodou 120, pro košík vajec. Tam mi vrstevník Láďa asi v osmi letech poprvé ukázal prase v chlívku, a ještě něco dalšího, což jsem se měla dozvědět mnohem později.
Pamatuji si, že paní Poláková měla v ložnici obrovskou horu peřin, přikrytou velkým vyšívaným přehozem, na němž seděla panna v krajkovém oblečku. Taky si pamatuji zvláštní pach těch prostor, něco jako směs odéru zemědělských zvířat, sena a jitrnic.
Polákovi byli moc hodní lidé, každého čtvrt roku jsme si odváželi tučnou výslužku, to, když popravili toho chudáka pašíka v chlívku.
Vidím obraz mojí maminky, jež v té době patřila za vyhlášenou městskou krasavici, jak v těch botách na podpatku vypadala na Polákově dvorku plném kuřinců zvláštně nepatřičně. Jednou se se mnou vydala pro vejce sama a v jedné serpentině cestou domů přidala plyn natolik, že roztřískala celou tu stovku vajec.
Na vesnici jsem taky jezdila za mojí babičkou. Ta se tam, již v pokročilém věku, přestěhovala za panem Jaroslavem. Moje babička žila do té doby celý život ve městě, byla povoláním učitelka, tedy vzdělaná a inteligentní žena. Jaroslav byl vesnický buran, který rozumu moc nepobral, bavil se pouze o fotbale a chodil celý život na kadibudku. Když se k němu babička přestěhovala, nechala do jeho venkovského stavení zřídit koupelnu se splachovacím záchodem, což bylo také časté téma jejich hádek. Pan Jaroslav totiž stejně dál navštěvoval svou kadibudku, a to i v okamžicích, kdy jsme seděli hned vedle pod ořechem, a babička podávala z malovaného servisu kávu.
Když mi bylo třiatřicet let, bydlela jsem stále ve městě ve svém malém bytě. Měla jsem za sebou ošklivý rozvod s manželem, z něhož se během našeho vztahu vyklubal sociopat, stalker a chorobný žárlivec. Měl peníze, potrpěl si na drahá auta, drahé oblečení, drahé jídlo. Součástí jeho image jsem byla i já, takže můj šatník tehdy oplýval outfity renomovaných značek. Když jsem v obchodě jen zavadila pohledem o drahý parfém, kabelku či šaty, komentoval to slovy: „Hezké a ty to ještě nemáš, Miláčku?“
Časem takový způsob života přijmete za vlastní. Vyrážet na hory rachotinou, do které od země fouká a hrozí, že kdykoli vypoví službu, je možná romantické. Ale nejnovější Audi s vyhřívanou sedačkou je přeci jen pohodlnější. Dobré jídlo v restauraci s vlastním číšníkem je fajn. Na vířivou vanu s podsvícením si taky rychle zvyknete a dovolená v apartmánu v Řecku je příjemnější než chata v lese. Kvalitní oblečení neztrácí barvu, parfém voní celý den a boty netlačí. V mém případě však tohle všechno bylo draze vykoupeno. Po rozvodu s tímto mužem mi zbyla roční dcera, pochroumaná psychika a oči pro pláč.
A tehdy jsem poznala svého současného manžela. Vzpomínám si, že to bylo opravdu poprvé, co jsem od narození dcery a po rozvodových tahanicích někam vyrazila a navštívila jednu vesnickou zábavu.
A dodnes si myslím, že to muselo být jakýmsi řízením z hůry.
V jeden konkrétní okamžik jsem spatřila výjev pro mě naprosto úžasný. Byl to okamžik, kdy se kolem mě všechno zastavilo a já vnímala jen toho jednoho člověka. V podstatě šlo pouze o muže ve velmi slušivém černém tričku, který se na mě usmál. Vezměte prosím v úvahu astrální konstelaci toho večera, moji hormonální nevyrovnanost a dvouletou sexuální abstinenci.
Po dvou dnech mi od něj přišla sms: „Rozhazuju hnůj, miluju tě.“
Zkrátka asi po roce a půl od tohoto okamžiku jsem se přestěhovala z města k tomuto muži na vesnici.
První dny jsem si připadala jako součást Hrabalova románu, další dny jako Alenka v říši divů a byly i takové dny, kdy jsem si myslela, že to fakt nedám a vezmu nohy na ramena.
Udivovaly mě slepice volně pobíhající po dvorku nebo ještě lépe po silnici. Ženy všech věkových kategorií v květovaných zástěrách ze silonového materiálu. Později jsem pochopila, že některé jsou určeny pro všední den a jiné pro dny sváteční (ale nikdy jsem v nich nenašla žádný rozdíl), a ještě o mnoho let později mi byl prozrazen jejich pravý účel. „Víš Leni, proč to nosí?“ zeptala se mě nedávno kamarádka v moravském sklípku, již značně ovíněná. „ Ony jak třídí na poli tu cibuli, tak nemůžou pořád chodit někam na záchod, to je jasný!“ Chvíli jsem nechápala, co se mi vlastně snaží sdělit. „No, ony pod těma zástěrama nemají spodní prádlo, no, a tak čůrají do té brázdy přímo pod sebe, to vím ne, jsem tam byla několikrát na brigádě.“ Sdělila mi a pořádně si přihla Pálavy.
Udivoval mě manžel popojíždějící na malotraktoru Tera s valníkem, na kterém mě chtěl v začátcích našeho vztahu dokonce vozit. Když jsem s ním v drahých botkách a s luxusním kočárkem pro dceru vyrazila na procházku a skončila v místním JZD. Nebo když se mě v sobotu ráno u zrcadla zeptal: „Ty se maluješ? Vždyť nikam nejdeme?“
Trochu mě udivovali pro mne cizí lidé přítomni v jakoukoli denní dobu na naší zahradě a přilehlých pozemcích bez pozvání a bez upozornění. Jednou jsem si zdřímla u knihy po obědě na ratanovém lehátku pod pergolou. Otevřu oči a přede mnou stařík a zálibně si mě prohlíží. „Jen se nedejte rušit mladá paní.“
Nebo když jsem se rozhodla si takhle k večeru zarelaxovat v bazénu a za chvíli jsme tam byli tři i s babičkou a dědou, kteří právě shrabali seno. „To je ale fajn vodička že, povídá děda, už jsme byli s mamkou strašně upocení.“
Ještě více jsem však své okolí udivovala já. Protože jsem byla v sobotu zvyklá spát do deseti ráno, v mém šatníku nebyla ani jedna květovaná zástěra, místo hrabání sena a pletí záhonu jsem si četla knihu nebo provozovala jinou zahálčivou činnost. A když se doslechli, že jezdím i s kočárkem na kolečkových bruslích, běhám v oboře a někdo mě snad viděl na louce s malířským stojanem, byl s mojí pověstí naprostý konec.
Musím říct, že po deseti letech strávených na vesnici jsem si trochu zvykla. Můj manžel je zaplať Pámbů velmi inteligentní a pokrokový člověk (někdy si říkám, kde se tady vlastně vzal?), a tak pochopil, že pokud chceme žít společně na tomhle místě, musí mi pobyt zde trochu usnadnit. Spousta věcí, pro mě neakceptovatelných, je dnes jinak než na začátku. A i on přijal něco z mého způsobu života.
Toleruje můj obsáhlý šatník, nenutí mě nosit šatovky, vstávat ráno se slepicemi, ani sázet brambory.
Do jeho šatníku, který obsahoval jen trička s metalovým potiskem, přibyl slušivý oblek od Bandiho a nebrání se ani návštěvě kavárny nebo divadla. Občas se v něm ale přeci jen ozve volání rodu. Změní se v bodrého venkovského synka a zahřímá: „Je to princip zavedený několik staletí, tak se ho sakra nesnaž měnit!“
Časem takový způsob života přijmete za vlastní. Vyrážet na hory rachotinou, do které od země fouká a hrozí, že kdykoli vypoví službu, je možná romantické. Ale nejnovější Audi s vyhřívanou sedačkou je přeci jen pohodlnější. Dobré jídlo v restauraci s vlastním číšníkem je fajn. Na vířivou vanu s podsvícením si taky rychle zvyknete a dovolená v apartmánu v Řecku je příjemnější než chata v lese. Kvalitní oblečení neztrácí barvu, parfém voní celý den a boty netlačí. V mém případě však tohle všechno bylo draze vykoupeno. Po rozvodu s tímto mužem mi zbyla roční dcera, pochroumaná psychika a oči pro pláč.
A tehdy jsem poznala svého současného manžela. Vzpomínám si, že to bylo opravdu poprvé, co jsem od narození dcery a po rozvodových tahanicích někam vyrazila a navštívila jednu vesnickou zábavu.
A dodnes si myslím, že to muselo být jakýmsi řízením z hůry.
V jeden konkrétní okamžik jsem spatřila výjev pro mě naprosto úžasný. Byl to okamžik, kdy se kolem mě všechno zastavilo a já vnímala jen toho jednoho člověka. V podstatě šlo pouze o muže ve velmi slušivém černém tričku, který se na mě usmál. Vezměte prosím v úvahu astrální konstelaci toho večera, moji hormonální nevyrovnanost a dvouletou sexuální abstinenci.
Po dvou dnech mi od něj přišla sms: „Rozhazuju hnůj, miluju tě.“
Zkrátka asi po roce a půl od tohoto okamžiku jsem se přestěhovala z města k tomuto muži na vesnici.
První dny jsem si připadala jako součást Hrabalova románu, další dny jako Alenka v říši divů a byly i takové dny, kdy jsem si myslela, že to fakt nedám a vezmu nohy na ramena.
Udivovaly mě slepice volně pobíhající po dvorku nebo ještě lépe po silnici. Ženy všech věkových kategorií v květovaných zástěrách ze silonového materiálu. Později jsem pochopila, že některé jsou určeny pro všední den a jiné pro dny sváteční (ale nikdy jsem v nich nenašla žádný rozdíl), a ještě o mnoho let později mi byl prozrazen jejich pravý účel. „Víš Leni, proč to nosí?“ zeptala se mě nedávno kamarádka v moravském sklípku, již značně ovíněná. „ Ony jak třídí na poli tu cibuli, tak nemůžou pořád chodit někam na záchod, to je jasný!“ Chvíli jsem nechápala, co se mi vlastně snaží sdělit. „No, ony pod těma zástěrama nemají spodní prádlo, no, a tak čůrají do té brázdy přímo pod sebe, to vím ne, jsem tam byla několikrát na brigádě.“ Sdělila mi a pořádně si přihla Pálavy.
Udivoval mě manžel popojíždějící na malotraktoru Tera s valníkem, na kterém mě chtěl v začátcích našeho vztahu dokonce vozit. Když jsem s ním v drahých botkách a s luxusním kočárkem pro dceru vyrazila na procházku a skončila v místním JZD. Nebo když se mě v sobotu ráno u zrcadla zeptal: „Ty se maluješ? Vždyť nikam nejdeme?“
Trochu mě udivovali pro mne cizí lidé přítomni v jakoukoli denní dobu na naší zahradě a přilehlých pozemcích bez pozvání a bez upozornění. Jednou jsem si zdřímla u knihy po obědě na ratanovém lehátku pod pergolou. Otevřu oči a přede mnou stařík a zálibně si mě prohlíží. „Jen se nedejte rušit mladá paní.“
Nebo když jsem se rozhodla si takhle k večeru zarelaxovat v bazénu a za chvíli jsme tam byli tři i s babičkou a dědou, kteří právě shrabali seno. „To je ale fajn vodička že, povídá děda, už jsme byli s mamkou strašně upocení.“
Ještě více jsem však své okolí udivovala já. Protože jsem byla v sobotu zvyklá spát do deseti ráno, v mém šatníku nebyla ani jedna květovaná zástěra, místo hrabání sena a pletí záhonu jsem si četla knihu nebo provozovala jinou zahálčivou činnost. A když se doslechli, že jezdím i s kočárkem na kolečkových bruslích, běhám v oboře a někdo mě snad viděl na louce s malířským stojanem, byl s mojí pověstí naprostý konec.
Musím říct, že po deseti letech strávených na vesnici jsem si trochu zvykla. Můj manžel je zaplať Pámbů velmi inteligentní a pokrokový člověk (někdy si říkám, kde se tady vlastně vzal?), a tak pochopil, že pokud chceme žít společně na tomhle místě, musí mi pobyt zde trochu usnadnit. Spousta věcí, pro mě neakceptovatelných, je dnes jinak než na začátku. A i on přijal něco z mého způsobu života.
Toleruje můj obsáhlý šatník, nenutí mě nosit šatovky, vstávat ráno se slepicemi, ani sázet brambory.
Do jeho šatníku, který obsahoval jen trička s metalovým potiskem, přibyl slušivý oblek od Bandiho a nebrání se ani návštěvě kavárny nebo divadla. Občas se v něm ale přeci jen ozve volání rodu. Změní se v bodrého venkovského synka a zahřímá: „Je to princip zavedený několik staletí, tak se ho sakra nesnaž měnit!“
