Vidět Neapol... a chtít se tam vrátit - napsala Hana Hermanová

Vidět Neapol... a zemřít

I.

„Děvčata, být Vámi, vůbec bych tam nechodil,“ povzdechne si recepční našeho neapolského hotelu a upře na nás své nekonečně smutné modré oči. Ale já ten park chci vidět. Psala přece o něm Elena Ferrante v Prolhaném životě dospělých a podle google maps by neměl být dál než dvacet minut chůze. 

„Ano, ano,“ přikývne recepční a upraví si temně vínovou kravatu. „Dvacet minut chůze, ale jaké chůze! Je to po schodech nahoru, nahoru a pořád nahoru! Up, up, up and more up! Jste snad, dámy, kamzíci?“ 

Gestem ruky naznačí nekonečnou spirálu a pak zoufale mávne do prázdna hotelové haly provoněné svíčkami Spiritus Sancti od Cire Trudon. 

Pár za námi, který se chce zaregistrovat, začíná být nervózní. Dali portýrovi spropitné padesát euro a nemíní teď čekat ani minutu. Mopslík, kterého panička svírá pevně v podpaží, se marně snaží uškrtit na řetízku od kabelky Chanel. Páníček si významně povytahuje rukáv obleku šitého na míru a vyčítavě pozoruje ciferník svých Patek Philippe Heritage hodinek. 

Recepční je ignoruje. 

„Stejně je už park zavřený!“ 

„Není,“ mávám mu před očima svým telefonem s otevíracími hodinami parku Villa Floridiana. 

„Pche, internety…“ odfrkne si pohrdavě. „Já jsem místní a povídám vám, že park zavírá ve čtyři. Odjakživa zavíral ve čtyři, já si to pamatuju ještě jako malé bambino, ať si na těch vašich internetech píšou, co chtějí!“ 

„To nemá cenu,“ obracím se na Ester. „Jdeme, tady nám neporadí nic.“ 

Mopslík se osvobodí ze sevření své paničky a zvědavě očichává sochu mouřenína. Je na něm vidět, že by si ho hrozně rád označkoval. Na recepčním je vidět, že by mopslíka hrozně rád nakopnul. Ale ignoruje ho stejně ostentativně, jako jeho páníčky. 

„Děvčata, děvčata!“ volá za námi, „opravdu nikam nechoďte! Bude pršet!“ Jako by nás to mohlo odradit, přiletěly jsme přeci z města, kde prší pořád. A obloha nad Neapolí je šmolkově a nekonečně modrá, jako oči pana recepčního.

II.

Stoupáme po schodech. Okolo domy s vyrudlou omítkou, dobrodruzi na skútrech, pestrobarevné prádlo třepetající se na šňůrách a panenky Marie ronící slzy v každém výklenku. Za každým rohem na nás čekají další schody, stoupáme levotočivě, stoupáme pravotočivě, stoupáme přímo. Šmolkově modré nebe zolovnatí a rozprší se úplně jako ve městě, před kterým jsme sem utekly. Deštníky jsme si optimisticky nevzaly. Konečně dojdeme k bráně parku. Zavírá v šest, přesně tak, jak psali na internetech. Procházíme se v dešti po parku. 

„Poslouchej, Ester, když se to jmenuje Villa Floridiana, neměla by tu být opravdu nějaká vila, zámeček, nebo alespoň altán?“ 

„Nevím, o tom Ferrante nepsala?“ Ferrante o žádné vile v parku Villa Floridiana nepsala. Psala jen o křoví, kde se Giovanna líbala s někým, s kým vlastně nechtěla. Proto si to tak pamatuju, každá jsme se 

v dospívání líbaly s někým, s kým jsme vlastně nechtěly. Já třeba v městském parku v Chrudimi. Pamatuju si z toho chuť fernetu, cigaret a paštiky s chlebem Šumava a nejvíc ze všeho ten pocit, že vůbec nechápu, co na tom lidi mají. 

Procházíme parkem křížem krážem. Vila, zámeček ani altán nikde. Zato najdeme to křoví. Nějaká nová Giovanna tam poslouchá rap se sígrem, co si ji drží majetnicky kolem krku. Několikrát prudce změním směr, protože se bojím rotvajlera, který tak úplně neposlouchá svého pána. Já se vůbec hodně bojím. Proto tak ráda cestuju s Ester, která se nebojí ničeho. 

Znova dojdeme ke křoví a k nové Giovanně a její sígr už nás pozoruje se vzrůstajícím podezřením. Skupina italských turistů s průvodcem v křiklavě modrém sáčku se nás snaží adoptovat. Zkoušíme jim anglicky vysvětlit, že si tu v dešti bloudíme samy nazdařbůh a naprosto neorganizovaně. Marně. Rezolutní dáma nám netrpělivě naznačí, ať se zařadíme a neodtrháváme od skupiny. Průvodce a skupina nás zavedou k vile i k altánu. Přestane pršet a znovu vysvitne slunce. Koukáme na moře a na Vesuv, nad kterým se klene duha. Rezolutní dáma vytáhne z kabelky noty, a začne zpívat operní árii. Ester má ráda operu a má hudební sluch, a tak chce utéct co nejdál. Odtrháváme se od skupiny. Průvodce v křiklavě modrém sáčku naváže na hudební číslo a recituje Petrarcu: „Jen malou vášní plá, kdo vyslovit ji může.“ Schody dolů bereme po dvou.
Recepční v hotelu na nás vrhne pohled: No neříkal jsem vám to, děvčata? Ale nahlas neřekne nic a dál si přepisuje údaje z počítače do své tlusté knihy v kožené vazbě.

III.

„Dolů? Do města? A proč byste to dělaly?“ vykulí na nás recepční oči v nefalšovaném úžasu. „Vždyť tu máte terasu, můžete si dát kafe a víno a celé město odtud máte jako na dlani. Věřte mi, odsud to vypadá mnohem líp.“ 

Vysvětlujeme mu, že jdeme večer na operu do Teatro San Carlo. „Tak to jo,“ přikyvuje a upravuje si kravatu. Dnes má světle levandulovou. 

„Teatro San Carlo je nejstarší, nejslavnější a nejkrásnější operní dům v Itálii.“ 

Nedá mi to a říkám mu, že to samé nám tvrdili i o Teatro Fenice v Benátkách. 

„Pche, Benátčani, ti toho namluví. A vařit neumí, to je samá šlichta, ty jejich jídla.“ 

„Šlichta je slovensky gebuzína,“ řekne mi Ester. 

„Ale stejně, nechoďte dolů, děvčata, okradou vás!“ volá za námi ještě recepční. 

Tak jo, teď se budu bát ještě o to víc. 

Všichni mi to říkali: Ty jedeš do Neapole? Tak si s sebou neber žádné hezké věci, cennosti, žádné šperky. Následovaly historky o kabelkách vytržených dobrodruhy na skútrech z rukou nic netušících turistek, když čekaly na přechodu. Ale copak já můžu cestovat s nějakými ošklivými věcmi? Co by ze mě bylo bez mé kabelky, vždyť je chudinka původem z Itálie a chce se jen podívat domů, to si mám s sebou vzít radši nějaký cestovní vak? Co by ze mě bylo bez mých prstenů s barevnými kameny na každém prstu a bez mých dlouhých taftových sukní? To má do Neapole cestovat jen můj stín?

Dobrodruzi na skútrech na nás troubí o sto šest, ale zdá se, že nám nechtějí nic ukrást. Fotím Ester pod rozkvetlými stromy s fialovými květy. Ester je krásná. Ale nikomu to nevěří. Nevěří to mně a nevěří to ani dobrodruhům na skútrech, co na ni volají ciao amore! 

Často se ve městě, kde pořád prší, vrací domů alejí, kouká na poslední odpolední paprsky světla prosvítající skrze stromy, a přeje si, aby ta alej nikdy neskončila a ona nikdy nedošla domů k povinnostem, co na ni den za dnem čekají. Ale teď je v úplně jiné aleji, směje se a fialové květy se ze stromů snášejí na její tizianovské vlnité vlasy. Mohla bych si vygooglit, jak se ty stromy s fialovými květy jmenují, ale určitě by to bylo nějaké otravné latinské jméno, které by to celé jen zkazilo. 

A i kdyby se ty stromy jmenovaly nějak poeticky, třeba žakaranda, nechci to dneska vědět.

Sedm skutků milosrdenství od Caravaggia

IV.

Chci vidět Sedm skutků milosrdenství od Caravaggia a oněmět v úžasu jako Tom Ripley. A skutečně, když se prodereme davy a prodavači suvenýrů, od kterých nic nechceme, ale já si přece jen koupím vějíř, jsem lehká oběť těhle šejdířů a vějíř se vždycky hodí, zvlášť, když je takové dusno jako dneska, a vstoupíme do šera kostela Pio Monte della Misericordia, oněmíme úžasem úplně jako Tom Ripley. 

Pak se procházíme po muzeu a když omylem zabloudíme do kanceláře ředitele, pan ředitel se usmívá, že se nic nestalo, že on je taky jen exponát a můžeme si ho prohlížet, jak je nám libo. Šerosvit v místnosti se zataženými okrovými závěsy a vysokými kazetovými stropy je skoro stejný jako ten na obrazech od Caravaggia. 

A večer jdeme do opery, a když vyjdeme po představení ven, je tu úplně jiná Neapol, živá a pulzující a plná světla a života. Procházíme galerií Umberta I, a za nablýskanými výlohami si vybíráme kostýmy pro náš alternativní život tady. Černé šaty až na zem v řeckém stylu se zlatým náhrdelníkem pro mě a fuchsiová kolová sukně s hedvábnou halenkou na vázačku pro Ester. Nechce se nám zpátky do města, kde pořád prší.

Pan recepční podřimuje, ale my chceme vyrovnat účty. Zítra vstáváme brzo. Moc brzo. A taky chceme kafe. V pokoji nám do kávovaru doplňují jenom kapsle na kafe bez kofeinu. A zítra ráno opravdu potřebujeme silné kafe, pan recepční jako správný Ital přece musí rozumět tomu, že bez kafe to takhle brzo ráno nejde. 

„Děvčata, proč si radši nezajdete na terasu na víno, když je to váš poslední večer? Já tu budu i zítra ráno, účty tu budou i zítra ráno, ale ten pohled na noční Neapol z naší terasy, ten tu zítra ráno nebude.“ Má pravdu. Jenže my jsme rozumné a víme, že musíme druhý den brzo vstávat. 

Ale na terasu jdeme. A čím víc se díváme na noční Neapol z terasy, tím míň jsme rozumné. Jdeme spát pozdě, moc pozdě. Ráno se přimátoříme na recepci s kufry a slunečními brýlemi na očích, i když teprve svítá. Začínáme se asimilovat.
Právě teď, když je čas se vrátit. 

„Tak jak je?“ ptá se recepční soucitně. 

„Moc brzo je,“ odtuší Ester. 

Recepční si pohladí sponu na kravatě, kterou dnes sladil se svýma nekonečně smutnýma modrýma očima: „Moc brzo pro vás, nebo moc pozdě pro mě?“