Pamatuju si na malou samoobsluhu „U Rendla“, kam jsme chodili v sobotu ráno nakupovat. Na skládací kostkovanou tašku, do které se vešel nákup pro čtyřčlennou rodinu a na zelenou stokorunu, která ten nákup hravě uhradila. Taky na mléko v pytlíku a Jovo krém a Jovo koktejl a na čokoládu Lena, z jejíhož obalu jsem si mohla vystřihnout panenku s oblečky. Milovala jsem Vitacit, který si nikdy nikdo nesypal do vody, jak bylo výrobcem zamýšleno, ale všichni jsme ho lízali rovnou z dlaně. Taky si pamatuju žvýkačky Pedro a Bajo a na dilema při jejich nákupu. Pedro bylo měkké a dalo se skvěle žvýkat, Bajo bylo jako kámen, ale uvnitř byl obrázek. Pamatuju si na pytlík s červeným nápisem Melta v regálu samoobsluhy, který však máma přecházela bez povšimnutí a na úžasnou vůni kávy Standart, kterou umlela v rachotícím mlýnku hned za pokladnami.
Moje máma nám vařila tohle kafe už od raného dětství. Pamatuji si nedělní snídaně, kdy ho překapala přes papírový filtr a zředila ho mlékem. Takže kromě toho, že nám to jako dětem nepřišlo nikdy nějak nepatřičné, vypěstovali jsme si během let slušnou závislost. Dnešní eko bio matky by na ni nejspíš poslaly sociálku.
Milovala jsem jahody se šlehačkou. Na jahody ve skleničce mě brala moje babička. Chodila jsem s ní do mléčného baru na náměstí. Nevím, kolik mi tehdy mohlo být let, ale je to jedna z mých prvních vzpomínek. Vždycky, když jsem snědla jahody, dostala jsem rohlík a krmila jsem s babičkou holuby uprostřed náměstí. Pokaždé se jich sletělo celé hejno, ale mě tenkrát zajímal jenom Emánek. Byl to jediný bílý holub z celého hejna. Emánek byl nejmenší a kulhal na jednu nožičku. Já jsem se tenkrát snažila házet drobky co nejblíž k němu, ale silnější jedinci mu ty drobečky vždycky ukradli.
Pamatuju si ještě na spoustu dalších věcí. Na sifonové a šlehačkové bombičky, džus z plechovky nebo ten doma vyrobený a neuvěřitelně hořký z pomerančové kůry. Na vůni avokádového mýdla z Tuzexu, na které se nesmělo sahat a na cigarety Petra potají odcizené z ledničky v kuchyni a vykouřené v partě na hřišti.
Taky na krásně barevné želatinové bonbóny a plakát Michaela Jacksona vytržený z časopisu Bravo. Byl to dárek od kamaráda Káji, jehož teta utekla do západního Německa. Pro mě ty věci měly tenkrát cenu zlata.
Žili jsme skromně, dědili oblečení po sourozencích, museli se dělit, učit se a dodržovat pravidla. Četli jsme knížky, chodili ven a museli doma pomáhat. Taky jsme dobře věděli, co se může říkat doma a co mimo domov.
Rodiče nám vštípili pravidla slušného chování, která byla v té době vštěpována všem Husákovým dětem. Mezi taková pravidla patřila i úcta ke starším lidem. Ne, opravdu vážně by nás nenapadlo nepozdravit, nepustit babičku sednout v autobusu nebo být drzí na třídní učitelku.
To jsou moje idylické vzpomínky na rané dětství. V mnohém byla ta doba jednodušší než ta dnešní. Byla to ale hlavně doba nesvobody pro mé rodiče a prarodiče. I naše rodina byla systémem velmi těžce postižena. Můj dědeček i pradědeček byli odsouzeni v zinscenovaném procesu a nespravedlivě vězněni. To potom bohužel ovlivnilo život v mojí rodině na dlouhou dobu.
