Nechte to obrůst rezavou a hnědobílou srstí, přidejte dva tmavé koláčky lidských kukadel, koketně dopředu sklopená ouška a dvaceticentimetrovou slinu.
Vznikne Tupfi.
Tupfi znamená Puntík a je to statná bernardýnka, narozená v Bavorsku a převezená do Vídně.
80 kilo živé váhy, které je třeba krmit, venčit a hýčkat. Do secesního bytu v centru velkoměsta šité jak na míru ...
Ale přizpůsobila se. Svůj sametový basbariton zvedá jen v případě, že ta dvě kila hovězího s cukínou nachystaná ve třech obřích miskách pořád nějak nechládnou. Nereaguje na výtah v domě, na cizí psy, na silvestrovské rakety. Připomíná oživlou skříň, jak se rozvážně přesunuje bytem.
Ovšem skříň s duší, která samozřejmě přijde do nebe. Jestli do toho psího, nebo do našeho, to nevíme.
Jedna z jejích předchůdkyň zachránila život jedinému synovi naší sestřenky Gabi, když se rozštěkala u postýlky novorozence. Dostal problémy s dýcháním. Zázraky se dějí. I příběhy s dobrým koncem.
Od té doby mají bernardýnky v této domácnosti status posvátné krávy, pochopitelně.
I když odnášejí na hřbetě stůl s rozehranou partií bridže, když se po šlofíku mezi čtyřmi páry nohou najednou zvednou.
I když se rodinná Volva podobají spíš boudám na kolečkách, a vstupovat by se mělo jen ve skafandru.
I když nás pravidelně vyhazují z restaurací a z katedrál, kam se je Gabi pokouší propašovat.
I když se jim občas otočí žaludek a my v panice hledáme v alpských lyžařských hnízdech schopného veterináře.
I když můj muž musí takový Puntík jako štěně nosit v náručí po nekonečných schodech benátských mostků, když prozkoumáváme zákoutí a baby ještě neumí pořádně chodit, ale nesmí se nechat samotné.
A panička už ji neutáhne. Ani ten její.
I když.
I když....
Gabi má svého maxipsa Fíka tahem už přes půl století.
Manželovi řekla, že je k mání jen ve dvou.
Synovi řekla, že má zvířecího brášku.
A světu řekla, že kašle na hřbet koně.
Symbióza.
