Mantis byl sameček Kudlanky nábožné. Byl to chudák, životní ztroskotanec. Neměl rodinu, kamarády ani kde bydlet. Přišel o zadní pár nohou, měl zlomené levé křídlo a jedno kusadlo a tím pádem jen málokdy ukořistil nějaký ten hmyz. Potácel se tak po louce, hladový, nešťastný a uvažoval o sebevraždě. Jenže to není jen tak, kudlanka se nemůže oběsit, zastřelit ani zbaštit prášky. V tom si z hloubi svých genů vzpomněl. SEX! Ano, to je ono, najde kudlanči samičku, která touží po oplodnění. Alespoň jednou v životě bude šťastný a ona ho pak zbaví trápení.
Po pár dnech usilovného hledání konečně spatřil kudlančí krasavici. Kulhal k ní ze všech sil. „Mladá dámo, ještě pořád dochází v našem rodě po pohlavním styku k dekapitaci samečků?“
„Ano, ve vašem rodě ano, ale já jsem Kudlanka Brunneria Borealis, my se rozmnožujeme výhradně partenogenezí.“
Mantis zůstal civět s kusadly dokořán.
„No, my prostě samečky nežerem,“ ďábelsky se zachechtala Brunneria a odletěla.
Poučení: Vždycky může být hůř.
