Děda Georg - napsala Renata Koblicová

Můj děda byl nevlastní. Nevlastní otec mojí mámy, která s ním v období svého dospívání celkem otevřeně bojovala. Ani my vnoučata jsme k němu nikdy nenašli vztah. Byl trochu podivín a snad ne proto, že byl Žid. Přitom hýbal rodinnou mytologií a do paměti se nám vryla spousta jeho, často nejapných a nevhodných, replik a činů. Žida v sobě tedy vážně nezapřel. Nechal si nás dvě sestry třeba nastoupit do řady a významně každé do dlaně vtiskl pětikorunu. Celé to komentoval: „Tak holky pojďte sem, něco vám dám.“ Což v roce 1982 nebyl obnos, co by nás omráčil. Dalším majstrštykem bylo vyčesávání srsti jeho tlusté zlé kočky. Pokaždé. A pokaždé mu můj táta nesměle říkal, že mám silnou alergii na kočky. Při mém tradičním dušení v oblaku kočičích alergenů se ozval dědův komentář: 

„To má Pišta rád.“Pocházel ze zámožné, možná jen středně stavovské rodiny. Dostalo se mu dobrého vychování, učil se jazyky, miloval dějepis. Byl to typický intelektuál, manuální práci, buď opravdu nebo z přesvědčení, bojkotoval mistrně zvládnutými etudami nešikovnosti. Co měl za sebou jsme tušili, ale detailně nevěděli, ono za dob mávátky rozevlátého socialismu s lidskou tváří, nebylo radno motat dětem hlavu jinými zážitky druhé světové války, než jak se to tehdy učilo. Za války byl děda totálně nasazený a pak v koncentračním táboře Buchenwald. Odtud si z dětství pamatuji jediný výjev. „Hlad jsme měli tak velkej, že jsme žrali trávu,“ naturalisticky popisoval děda. Můj táta byl k příběhu dědy trochu nedůvěřivý. Vždyť on nemá vytetovaný číslo, říkal mi po straně. „Co on tam vlastně dělal? Taky tam nemusel bejt jako vězeň,“ naznačoval táta. Číslo neměl, to je fakt. Celou koncentráčnickou historku mi to znevažovalo, zeptat jsem se ale bála a pojala jsem k celé věci nedůvěru. Na hodinách dějepisu jsem se dědovou minulostí nechlubila. On sám v socialistickém zřízení nedostal se svým, válkou přervaným, vzděláním žádnou zajímavou práci a léta se v gumárenské Mitasce plácal s tou svou nešikovností. 

Po určitém uvolnění režimu nakonec naštěstí zužitkoval své jazykové schopnosti a dělal průvodce německým turistům. Naučil se dohazovat do hospod velké skupiny a slíznout trochu té smetany v podobě pár stovek do kapsičky nebo valutového dýška od spokojených klientů.

Určité rehabilitace se dědovi nakonec, i od nás, dostalo. Po 89 roce začaly různé organizace otevírat kauzy kont ve švýcarských bankách, životních pojistek Židů, kteří zahynuli v lágrech a děda dostal vyplacenou nemalou částku jakéhosi odbytného či odstupného. Jeho život by asi byl na román. Takový hořkosladký, a tak své paměti sepsal. Je dobře, že ještě mohl cestovat, mohl dělat smysluplnou práci, že se ke stáru čepýřil před ženskými v lázních, a když mu na to babička přišla, byl doma oheň na střeše a děda měl při nedělním obědě divný škrábanec na tváři. Člověka utvářejí a formují zážitky a těch on tedy měl požehnaně. I když se se svým původem nikdy netrefil do hlavního proudu dění.