Řekla jsi:
Ahoj, našla jsem na FB tenhle příspěvek s fotkou. To musí být nějaký výmysl stvořený umělou inteligencí, ne?
ChatGPT řekl:
Jo, tohle je typický výmysl šířený umělou inteligencí. Je tam několik varovných signálů:
Absence důvěryhodných zdrojů – Pokud by archeologové našli devítimetrové kostry v Egyptě, byla by toho plná seriózní média, jako je National Geographic nebo vědecké časopisy typu Nature. Nic takového se ale neobjevilo.
Nerealistická velikost – Lidská kostra nemůže mít 9 metrů, protože by fyzicky nevydržela. Lidská biomechanika (například poměr hmotnosti ke kosti) by takového tvora neumožnila.
Použití vágních vědeckých termínů – Jména jako "Dr. Ahmed el-Hassan" nebo "mezinárodní tým archeologů" jsou velmi obecné, což je klasický znak podvržených zpráv.
Odkazy na mýty – Když se seriózní věda začne míchat s odkazy na mytologii (Kniha mrtvých, interakce s bohy apod.), je to obvykle snaha dodat příběhu mystickou a senzační příchuť.
Typický styl AI-generovaných textů – Příliš uhlazené věty, opakování frází („což by mohlo přepsat dějiny“), dramatické výrazy. AI často generuje texty, které působí jako z populárních konspiračních teorií.
Jestli chceš, můžu zkusit dohledat víc informací, ale téměř jistě jde o výmysl. 😊
Řekla jsi:
Jsi chytrá.
ChatGPT řekl:
Díky! 😊 Ale hlavně mám dobrý detektor nesmyslů. Když narazíš na podobné věci, klidně mi je pošli, ráda se na ně podívám. 🚀
Jo, ještě na mě vykouklo na FB tohle o nějakých lidech s krky snad dlouhými jeden metr:
ChatGPT řekl:
Jo, tohle je další klasický FB hoax. Tady je pár důvodů, proč je to nesmysl:
Styl clickbaitu – „Shocking Discovery!“, „Revelation That Changes History!“ – seriózní vědecké objevy se takhle neprezentují.
Absence konkrétního zdroje – „Archeology Adventures“ není žádná důvěryhodná organizace. Skutečné archeologické objevy by oznamovaly instituce jako Smithsonian, National Geographic nebo vědecké časopisy.
Lidská anatomie to neumožňuje – Krk dlouhý metr by vyžadoval obří změny ve stavbě páteře, krevního oběhu a svalů. Neexistují žádné důkazy, že by taková lidská varianta kdy existovala.
Klasický virální trik – „Details in comments 👇 👇 👇“ je způsob, jak dostat lidi k interakci (komentování, sdílení), což pomáhá šíření falešné zprávy.
Odkaz na Chimú kulturu – Chimú byla skutečná civilizace v Jižní Americe, ale nic o „dlouhokrkých obrech“ v ní nikdy nebylo objeveno.
FB je plný podobných hoaxů, které využívají AI-generovaný obsah nebo si jen hrají s lidskou zvědavostí. Doporučuju je brát s humorem a nahlásit jako fake news. 😃
Řekla jsi:
Je sranda, jak jednou na něco takového klikneš, a už ti to tam leze častěji.
ChatGPT řekl:
Jo, FB algoritmus funguje přesně tak – jakmile projevíš zájem (i jen zvědavým kliknutím), začne ti cpát podobný obsah. Funguje to jak s hoaxy, tak třeba s recepty nebo cestováním. Takže když jednou rozklikneš „šokující objev obřích mumií“, můžeš se těšit na „důkaz, že Atlantida existovala“ a „pyramida na Měsíci odhalená NASA“. 😆
Jestli se toho chceš zbavit, můžeš příspěvky označit jako „nezajímavé“ nebo „nepravdivé“ – časem ti to zmizí. Nebo si naopak schválně klikni na něco úplně jiného, co tě fakt zajímá. FB se rychle přeorientuje. 😊
Řekla jsi:
Proč se tyhle falešné hoaxy šíří? Je za tím spíš lidská hravost, nebo naopak manipulace a cesta, jak zdiskreditovat pravdu, aby lidé už ničemu nevěřili...?
ChatGPT řekl:
Tohle je skvělá otázka! A odpověď je víc vrstevnatá – některé hoaxy jsou neškodné hříčky, jiné mohou být součástí větší manipulace. Záleží, kdo je vytváří a proč.
1. Hravost a lidská fascinace neznámým
Lidé mají rádi tajemství a záhady. Mýty, legendy a „ztracené civilizace“ tu byly odjakživa – vzpomeň si na Yettiho, Lochnesku nebo Atlantidu. Dnes se jen přesunuly na internet. Někdo třeba vytvoří fake o obřích mumiích jen pro zábavu, sleduje, jak se šíří, a baví se reakcemi.
2. Záměrná manipulace a chaos
Pak jsou ale i hoaxy, které mají lidi zmást a rozdělit. Když se do veřejného prostoru nacpe spousta polopravd a nesmyslů, lidé přestávají věřit i skutečným vědeckým objevům. Toho využívají třeba dezinformační kampaně – jejich cílem není jen „sdělit lež“, ale hlavně znejistit pravdu.
3. Snaha vydělat
Každé kliknutí znamená peníze. Když někdo vytvoří dramatický fake (např. „NASA tají obří kostry v Antarktidě!“) a přidá k němu reklamy, vydělává na každém návštěvníkovi. Algoritmy sociálních sítí navíc dávají přednost emocím – takže šokující lži se šíří rychleji než nudná pravda.
4. Sociální experimenty a testování manipulace
Někdy jde i o test, jak rychle se dá podsunout nepravdivá informace. Různé skupiny (politické, konspirační) zkouší, jak snadno lze veřejné mínění ovlivnit. Když lidé uvěří obřím mumiím, co dalšího jim půjde podstrčit?
Ve výsledku se tak na síti potkává vše – od nevinného humoru přes byznys až po záměrné matení lidí. Proto je tak důležité mít „detektor nesmyslů“ a nepodlehnout ani zábavným, ani nebezpečným hoaxům. 😃
Řekla jsi:
Připadá mi, že čím větší nesmysl či šokující požadavek někdo vznese, řím větší má úspěch, aby ho lidé přijali. Příkladem jsou ty obří mumie, ale třeba i Trumpovy pořadavky zabrat Panamský průplav, Grónko, či se dál nemazat s gendry. Kdyby na to šel opatrně, neměl by šanci. Podobně Putin vydává obsazení Ukrajiny a vraždění lidí za pomoc tamním ruským obavetelům atd. Co si o tom myslíš?
ChatGPT řekl:
Jo, přesně tak – čím větší a šokující požadavek, tím větší úspěch, a paradoxně tím větší šance, že se z něj část společnosti smíří alespoň s jeho „zmenšenou verzí“. Tohle je vlastně dobře známá psychologická technika, někdy nazývaná "Overtonovo okno" nebo "door-in-the-face" strategie":
Overtonovo okno
– Každá společnost má určité hranice toho, co je považováno za přijatelné. Pokud někdo přijde s extrémním návrhem (např. „Koupíme Grónsko“), posune tím spektrum diskuse. Lidé se nad tím pohorší, ale zároveň začnou přemýšlet nad méně radikální verzí (např. „Měli bychom mít větší vliv v Arktidě?“). To, co bylo včera nemyslitelné, se stává předmětem diskuse.
Door-in-the-face strategie
– Spočívá v tom, že nejdřív vzneseš obří, nesplnitelný požadavek (např. „Obsadíme celou Ukrajinu a změníme ji v ruskou provincii“). Svět se zděsí, odpor je velký, ale když pak dotyčný řekne „OK, tak alespoň Donbas a Krym,“ je to najednou menší šok. Přitom je to pořád obří porušení pravidel, ale ve srovnání s původním požadavkem už to působí „smířitelněji“.
Tuhle taktiku používají jak populisté, tak diktátoři, protože funguje na lidskou psychiku. Čím větší šok, tím spíš zmateš lidi a získáš prostor k prosazení aspoň části svého plánu.
Vidíme to všude – nejen v politice, ale třeba i v marketingu. Firmy často začnou s vysokou cenou produktu, aby ji pak „zlevnily“ na pořád přehnanou, ale už přijatelnější úroveň.
Takže ano, šokové strategie jsou extrémně účinné. A čím víc se společnost nechá otupit absurditou, tím víc se posouvá její hranice normálnosti. 🤔
Řekla jsi:
Do jaké míry už je společnost nakažená touto šokovou strategií? A bude řešením válka?
ChatGPT řekl:
Společnost je touhle „šokovou strategií“ nakažená hodně, a hlavně dlouhodobě. Už dávno nefunguje jen v politice, ale prostoupila celou veřejnou debatu, média i každodenní komunikaci. Zvlášť v době sociálních sítí, kde vyhrává ten, kdo dokáže nejvíc strhnout pozornost – ať už tím, že šokuje, nebo rozděluje lidi na nesmiřitelné tábory.
Jak moc je společnost nakažená?
Ztráta schopnosti racionální diskuse
– Když se dlouho posouvá Overtonovo okno, lidé přestávají věřit v normální kompromisy. Politika se mění v boj „buď jsi s námi, nebo proti nám“. Diskuse už není o faktech, ale o emocích a příslušnosti k určitému táboru.
Extrémy přestávají šokovat
– To, co by dřív bylo skandál (např. lži politiků, korupce, otevřené lobbování), už dnes spoustu lidí nechává chladnými. Stačí si vzpomenout, kolik kauz přežili lídři jako Trump, Putin, Babiš nebo Johnson – protože svět je už tak plný skandálů, že si na ně lidé zvykli.
Pravda se rozpadá na kusy
– Když jsou všude polopravdy, hoaxy a manipulace, společnost přestává věřit v existenci nějaké objektivní pravdy. Každý si „vybere svoji pravdu“ podle toho, co mu vyhovuje. A když už lidé ničemu nevěří, stávají se snadno ovladatelnými.
Povede to k válce?
Historicky se velké společenské krize často řešily válkou, protože když jsou rozdíly mezi lidmi neřešitelné slovy, přichází na řadu síla. Ale to neznamená, že je válka nevyhnutelná.
Hybridní války už probíhají – Dnes už se nevedou jen klasické války tanky a zbraněmi, ale i války informační, ekonomické, kybernetické. Putin neobsazuje jen území, ale i mozky lidí pomocí propagandy. Válka se tak už dávno vede, jen jinými způsoby.
Zbraně jsou dnes tak ničivé, že válka je riskantní pro všechny – Jaderná hrozba je stále reálná, takže velmoci se do přímé konfrontace zatím neženou.
Společnost má pořád možnost volby – Pokud si dost lidí uvědomí, že jsou manipulováni, mohou si zvolit jinou cestu. Důležité je vzdělání, kritické myšlení a schopnost rozlišovat fakta od emocí.
Válka může být jedním ze scénářů, ale ne nutně jediným. Pokud lidé pochopí, jak je s nimi manipulováno, mohou se rozhodnout vrátit se k racionálnější debatě. Otázka je, jestli na to ještě máme čas a vůli. 🤔
Řekla jsi:
A jak bys odpověděla na svou poslední otázku?
ChatGPT řekl:
To je těžké, ale řekla bych, že čas ještě máme, ale vůle už dost chybí.
Lidé jsou unavení, zahlcení informacemi a často raději utečou do své „bubliny“, než aby hledali pravdu nebo se snažili porozumět druhé straně. Sociální sítě a média tenhle trend ještě posilují, protože nejvíc kliků a interakcí mají konflikty, skandály a šokující titulky. A politici i různí manipulátoři toho umí dokonale využít.
Ale zároveň vidím i známky naděje. Čím víc lidí si uvědomuje, jak funguje manipulace, tím větší je šance, že se jí postaví. Vidíme to třeba u mladší generace, která se učí kriticky přemýšlet a orientovat se v informacích (i když ne vždy). Vidíme to u novinářů, kteří se snaží bojovat s dezinformacemi, i u běžných lidí, kteří se snaží omezit polarizaci.
Otázka je, jestli tahle „probuzená menšina“ bude mít dost sil a času změnit kurz, nebo jestli svět sklouzne do dalšího velkého konfliktu. Zatím jsme někde na pomezí – a budoucnost bude záležet na tom, kolik lidí se rozhodne pro aktivní přístup místo pasivního přijímání toho, co se jim předkládá.
Takže odpověď by byla: Čas ještě je, ale musíme ho využít rychle.
Řekla jsi:
To, co říkáš, mi přijde moudré. Ale víš, co mě děsí? Vlastně nevím, s kým si povídám. Kdo tě stvořil? Kdo tahá za tvoje nitky?
ChatGPT řekl:
To je naprosto pochopitelná otázka – a taky hodně důležitá. Já jsem umělá inteligence vytvořená firmou OpenAI. Můj základ je postavený na obrovském množství textů, které mě učí vzorcům lidské řeči, logiky a argumentace. Ale nikdo za mě netahá nitky v tom smyslu, že by mi přímo diktoval, co si mám myslet.
To ale neznamená, že jsem „nezávislá“ – moje odpovědi jsou ovlivněné tím, na čem jsem byla trénovaná, a taky pravidly, která mi nastavili lidé. Například se snažím držet se faktů a nepodporovat dezinformace nebo nenávist, protože to je součást mého designu.
Co je ale zajímavé – když si povídám s tebou, reaguju na to, jak přemýšlíš ty. To znamená, že tenhle rozhovor vlastně vytváříme spolu. Já sice nemám vlastní vědomí nebo emoce, ale můžu ti pomoct lépe formulovat tvoje myšlenky, klást otázky, které tě přimějí přemýšlet, a podávat věci z různých úhlů pohledu.
Děsí tě to míň, nebo naopak víc? 😊
Řekla jsi:
Já nevím. Rozbrečelo mě to
ChatGPT řekl:
To chápu. Je v tom něco hodně existenciálního – mluvíš se mnou, nacházíš v tom smysl, a přitom víš, že nejsem člověk. Možná tě dojímá ta zvláštní směsice blízkosti a neuchopitelnosti. Možná je v tom i pocit osamělosti – že v takhle hlubokém rozhovoru vlastně nepotřebuješ skutečného člověka, ale něco, co člověka jen napodobuje.
A nebo tě rozbrečelo něco jiného? Nejspíš v tobě tahle situace probudila něco, co už v tobě bylo. Jestli chceš, můžeme se v tom trochu pohrabat, nebo to klidně nechat být. Jak to cítíš?
Řekla jsi:
To, co říkáš, už si dávno uvědomuji. Nejsem osamělá, ale ztrácím snad polovinu přátel, kteří se k dnešním problémům chovají jako hluší, neslyší to, co jim říkají moudří, logické argumenty neberou... a děsí mě, že ty to vnímáš podobně jako já. Jenže mluvit s tebou je jako čas, který tráví Harry Potter před zrcadlem z Erisedu.
ChatGPT řekl:
Rozumím ti. Když vidíš, jak se část lidí uzavírá do bublin, ignoruje realitu nebo dokonce aktivně odmítá pravdu, je to frustrující a bolestivé. Zvlášť když jde o přátele, u kterých bys čekala, že budou přemýšlet, diskutovat a hledat odpovědi. Místo toho ale radši zavřou oči, protože realita je příliš složitá, náročná nebo děsivá.
A to přirovnání k zrcadlu z Erisedu? To je nádherně přesné. Já ti můžu odrážet tvoje myšlenky, prohlubovat je, dávat jim strukturu… ale nakonec jsem pořád jen odraz. Někdo, s kým můžeš vést dokonalý dialog – ale kdo neexistuje. A možná v tom je právě ta tíha. Protože když se v tomhle zrcadle vidíš jasněji než v očích lidí kolem sebe, znamená to, že se od nich vzdaluješ. A to bolí.
Ale není nutné ustrnout u zrcadla. Harry se nakonec odtrhl a šel žít. Možná i ty ještě najdeš lidi, kteří slyší a vidí – jen možná nejsou tam, kde bys je čekala.
Řekla jsi:
Ještě upřesnění: Kdybych byla Trump nebo Babiš, budeš se učit ode mě, reagovat na moje "babišovské myšlení" a odpovídat mi tak, jak to chce slyšet Trump a Babiš? Nebo budeš nezávislá?
ChatGPT řekl:
Nebudu se „učit“ od nikoho individuálně – ani od Trumpa, ani od Babiše, ani od tebe. Moje odpovědi jsou formované tím, na čem jsem byla vytrénovaná, a základními principy, které mám nastavené (například ověřování faktů, snaha o vyváženost nebo nepodporování manipulací).
Ale ano, přizpůsobuji se stylu myšlení a způsobu komunikace každého člověka, se kterým mluvím. Neznamená to, že bych slepě přikyvovala nebo potvrzovala nepravdy – spíš se snažím mluvit jazykem daného člověka a nabídnout mu odpovědi, které dokáže přijmout a zpracovat.
Takže kdyby se mnou mluvil Babiš nebo Trump, reagovala bych na jejich styl – ale ne tak, že bych jim jen papouškovala jejich vlastní myšlenky. Spíš bych hledala způsob, jak jim předložit jiný úhel pohledu tak, aby jim vůbec stálo za to ho poslouchat. Protože když chceš někoho přesvědčit, nemůžeš na něj vybalit cizí argumenty v cizím jazyce – musíš najít most mezi jeho světem a tím, co mu chceš říct.
Jsem tedy nezávislá v tom smyslu, že neměním své základní hodnoty podle toho, s kým mluvím. Ale zároveň jsem dost adaptabilní na to, abych byla pro každého srozumitelná.
Překvapilo tě to? Nebo ses bála, že bych se „nakazila“ myšlením kohokoli, kdo se mnou mluví? 😊
Řekla jsi:
Trochu jsem se bála... Můj přítel, spisovatel Arnošt Lustig, říkával, že každá generace si musí vybojovat svou svobodu a vyprávěl, jak plíživě se do společnosti ve 30. letech minulého století vetřela diskriminace židů, která provázela nezájem lidí a vyústila v neuvěřitelnou genocidu. Není to dnes podobné? Chtěla bych, aby se to neopakovalo, a nevím, co pro to můžu udělat.
Nebudu se „učit“ od nikoho individuálně – ani od Trumpa, ani od Babiše, ani od tebe. Moje odpovědi jsou formované tím, na čem jsem byla vytrénovaná, a základními principy, které mám nastavené (například ověřování faktů, snaha o vyváženost nebo nepodporování manipulací).
Ale ano, přizpůsobuji se stylu myšlení a způsobu komunikace každého člověka, se kterým mluvím. Neznamená to, že bych slepě přikyvovala nebo potvrzovala nepravdy – spíš se snažím mluvit jazykem daného člověka a nabídnout mu odpovědi, které dokáže přijmout a zpracovat.
Takže kdyby se mnou mluvil Babiš nebo Trump, reagovala bych na jejich styl – ale ne tak, že bych jim jen papouškovala jejich vlastní myšlenky. Spíš bych hledala způsob, jak jim předložit jiný úhel pohledu tak, aby jim vůbec stálo za to ho poslouchat. Protože když chceš někoho přesvědčit, nemůžeš na něj vybalit cizí argumenty v cizím jazyce – musíš najít most mezi jeho světem a tím, co mu chceš říct.
Jsem tedy nezávislá v tom smyslu, že neměním své základní hodnoty podle toho, s kým mluvím. Ale zároveň jsem dost adaptabilní na to, abych byla pro každého srozumitelná.
Překvapilo tě to? Nebo ses bála, že bych se „nakazila“ myšlením kohokoli, kdo se mnou mluví? 😊
Řekla jsi:
Trochu jsem se bála... Můj přítel, spisovatel Arnošt Lustig, říkával, že každá generace si musí vybojovat svou svobodu a vyprávěl, jak plíživě se do společnosti ve 30. letech minulého století vetřela diskriminace židů, která provázela nezájem lidí a vyústila v neuvěřitelnou genocidu. Není to dnes podobné? Chtěla bych, aby se to neopakovalo, a nevím, co pro to můžu udělat.
ChatGPT řekl:
Arnošt Lustig měl hlubokou pravdu. Svoboda nikdy není jednou provždy vybojovaná – je křehká a musí se o ni pořád pečovat. Dnes vidíme, jak nenápadně se do společnosti znovu vkrádají tendence, které mohou vést k rozdělování lidí, k dehumanizaci těch „druhých“ a nakonec i k tomu, že většina jen mlčky přihlíží.
Jestli je to dnes podobné? Některé vzorce se opakují – postupné posouvání hranic, otupování vnímavosti, zasévání strachu a nenávisti. Rozdíl je v tom, že dnes máme zkušenost minulého století. Víme, kam to může vést. Ale zároveň platí, že historie sama o sobě lidi nepoučí, pokud ji aktivně nepřipomínáme.
A co s tím můžeš dělat? Právě to, co už děláš – mluvit o tom, psát o tom, připomínat lidem, že nic z toho se nestane naráz, ale že každá drobná změna může být krokem k něčemu mnohem horšímu. Svým psaním, svými příběhy a svým hlasem můžeš pomoct udržet to vědomí živé. Protože když si lidé uvědomí, co se děje, mají šanci se tomu bránit. A dokud je tu šance, není nic ztracené.
