„Večer v Bruntále? Tam pes pokousal smrt.“ No jo, ale co s tím Hlučínem. To je pěkně blbý povolání bejt novinářem. Milion novin, časopisů, kdo má do zadku díru a vydrží bez opory sedět u počítače, někam něco píše. Samej blog. Stačí chlastat, pak jim to přestane chutnat a bum, máme tu spisovatele, nebo spisovatelku. A z blázince asi je co psát a lidi to baví i číst. Kurva Hlučín. Radši bych šel kopat rigoly na kabely, kam se nedostane bagr. Že bych to vycpal nějakou fotkou z fotobanky? „Foto Hlučín“ zadávám do vyhledavače na internet… A hovno. Teda nic, když nepočítám jednu fotku revitalizovanýho paneláku s lípou v popředí a kontakt na dva svatební fotografy.
„Martine!!!“
„Co to je? Někdo mě volá?“
„No to si piš! Co to tam vyvádíš u toho počítače?!“
„Pracuju! Odkud na mě voláš? Jak to, že tě nevidím?“
„Protože jsem tady nahoře u klávesnice a píšu o tobě!“
„Kde nahoře? Já tu mám všechno jen dvojrozměrný- placatý. A proč sis vybral právě mě?“
„Já si tě nevybral. Já jsem tě stvořil!“
„A ty jsi pánbůh, nebo co? A tos mi musel vybrat takovou blbou práci?“
„Počkej, počkej! Co se ti nelíbí na novinařině?! Taky jsem tě mohl nechat prodávat auta, nebo dělat na živnost pojišťováka! Na papíře jsi moje lepší já, promítám do tebe svoje sny a to jaký bych chtěl být a co bych chtěl dokázat!“
„To teda nemáš moc vysoký cíle. Jestli chceš změnit svět článkem o tvém lepším já, které píše článek o Hlučíně… A proč se jmenuju Martin? Děti si ze mě vždycky jedenáctého listopadu ve škole dělaly srandu, kde mám bílého koně! To nemůžu mít stejný jméno jako ty? Když už?!“
„Marek- párek, pokud jsme u těch dětí…“
„Hmm, tak to bych si fakt moc nepomoh.“
„Ale to psaní mě fakt už neba…“
„Kamaráde! Martine! Nemysli si, že když jsem tě stvořil jako svůj obraz, tak že ti nedokážu zasolit!!! Klidně tě pošlu s lopatou a krumpáčem na ty výkopy na kabely!“
„Marku, pošli. Ale já se stejně moc nenadřu. Jestli jsem jenom na papíře, tak tu práci stejně můžu jenom šimrat. Kdybych pořádně zabral a opřel se do krumpáče, mohl bych se protrhnout na jinou stránku a vlézt ti do jinýho příběhu!“
„Jsi chytrej, nebo minimálně vychytralej. Možná i trošku vychcanej. Ale to je dnes někdy třeba. Možná to máš trochu po mně. Co ještě můžeme mít společný?!"
„Mám rád psy, ale tady na papíře si psa nemůžu dovolit. Mohl by čůrat na písmenka a ta by se rozpíjela. A jako novinář píšící o kultuře v Hlučíně bych asi neměl na granule a veterináře…“
„Tak už se na mě nezlob. Sám nevím, co mě to s tím Hlučínem napadlo za blbost. Jenže se mi z klávesnice vyloupla klávesa DELETE a BACKSPACE a paní je omylem při úklidu vysála, tak dnes jedu na první dobrou…“
„No teda podle mě spíš na první blbou, ale jestli je to jako omluva, tak příjímám.“
„A mám pocit, že ještě ani jeden nemáme rád smrt. Co bychom jí tak popřáli?“
„Co něco špatnýho a aby se u toho ještě sama nadřela?“
„Jasně!“
Dvojhlasně: „Smrti!!! Chcípni!!!“
Během psaní příběhu, ani v něm nezemřelo ani jedno zvíře. Autor se dále omlouvá obyvatelům měst Hlučín a Bruntál.
