Malá mořská víla - napsala Klára Pelcová

Sedím na velkém kameni, který je omýván mořskými vlnami. Moje nohy, vlastně můj krásný ocas, jsou složeny bokem pode mnou. Rukama se opírám o kámen. Dlouhé vlasy se mi vlní po zádech a přes levé rameno. 

Kov, ze kterého jsem vyrobena, je již zelený. Ale moje silueta se roky ani počasím nemění. Každý den se dívám, jak slunce vychází a večer zase zapadá. Pak nastane noc a vlny kolem mne jsou postříbřeny měsíčním světlem. A šumění vln je věčné, stále se opakuje. Za bouřek a větru silněji, ve slunečných dnech jemně.
Dívám se již dlouhá léta na turisty, kteří stále přicházejí, kteří se na mne přijdou podívat a pak se mnou fotí. Zepředu, z boku, podle toho jak se jim to podaří.
Zatímco my se tady spolu fotíme, za mými zády, kam nevidím, projíždí menší lodě a čluny. Slyším jejich motory. Vozí lidi i náklad na břeh a do továren za mými zády.
Jestlipak to vidí ten, kdo mne stvořil ve své pohádce, pan Hans Christian Andersen?