„V Olší tam jsou lidi nejhorší…“ recitoval děda s lišáckým úsměvem, a babička mu za to nadávala, že nás děda jen kazí.
„V Olší tam jsou lidi nejhorší…“ provokuji mámu dodnes. Osada Olší odbočuje, stáčí se, kroutí se stranou hlavní obce, jako by se trochu styděla za svoje nuzné a osamělé domky bývalých sklářů. Však také tak vznikala, aby to měli dělníci blízko do hutě za kopcem. Uprostřed se vine úzká cestička.
Nyní už dávno asfaltová, ale ve vzpomínkách mého dětství pouze prašná cesta, kde se pohybovaly automobily téměř krokem. A co teprve, když se objevilo auto v protisměru! To se stávalo ale opravdu zřídkakdy. Jediné nebezpečí tak představovala stará Pragovka pana Matouška, neboť jezdila bez brzd. Pan Matoušek byl důchodce, vdovec a původně truhlář. Nedbal o sebe pranic, jako na tu svoji starou Pragovku. Tvrdil, že cesta do lesa je do kopce, tak na co brzdy, a nazpět to ubrzdí nějak motorem. Napadne mi, že pan Matoušek a ta jeho Pragovka je metaforou života, nahoru se dlouho škrábeš, lopotíš, pachtíš se, a následuje konec. To je volný pád, co stejně nejde zastavit. Tak na co brzdy?
Proč se strojit a krásně oblékat, když tvoje žena leží už třetí rok na hřbitově? Asi ho nyní chápu více než tehdy. Do kopce uháněl nákladní automobil Praga prázdný, z děravých brzdových hadic svištěl s nepříjemným jekotem vzduch. Pan Matoušek s podivnou čepicí naraženou do čela a cigaretou značky Petra v ústech zkušeně sázel kvalty překotně jeden za druhým. Naopak z lesa jela nebohá Pragovka skoro krokem, naložená dřevem až do výše prvního patra, motor řval, úpěl, protestoval v nezvykle vysokých obrátkách. Babička se vyklonila z okna a výjev komentovala vždy stejnými slovy: „Ten Matoušek se nakonec zabije!“ „Alespoň si to bude pamatovat…“, odpověděl suše děda. Babička se zamračila, protože nevěděla, jestli to myslí děda vážně nebo si pouze dělá legraci (jako obvykle). Matoušek však vždy bezpečně dojel na dvůr své chalupy, vyhoupl se mrštně z kabiny ven, a rychle klíny podložil zadní kola. Pragovka stála na místě jako přikovaná. Uff. Tentokrát se nic nestalo. Dědův barák jsme nikdy nenazývali domem nebo chalupou, to by bylo asi nepatřičné, byl to zkrátka „dědův barák“. Krčil se zde v té polosamotě nalepený na druhý jemu podobný, také pouze přízemní, nikde žádné patro. Zdálo by se, že stojíc pouze sám, by se tu bál. Nebo by mu přišlo nevhodné, tu jen tak hrdě postávat jako nějaká vila. To ne, byl to jen obyčejný dělnický domek z první republiky. Barák byl obklopen poli, kde se „rodí pouze kamení“, jak se u nás říká, a lesy, na které nikdy nezapomeneš, a jež tě uchvátí v každém ročním období. Uchvátí tě svou hloubkou, a různobarevností , ale také svou samotou a jakousi všudy přítomnou melancholií. Uvnitř baráčku byl malý dětský pokoj, kde jsme si při četných návštěvách hrávali, anebo tam dokonce o prázdninách i spali! Přímo naproti oknu však stál u cesty sloup se sodíkovou výbojkou, takže silné světlo v noci pronikalo dovnitř. Vějíř světelných paprsků vytvářel iluzi pohybu, Méďa na poličce jako by zvedal packy vzhůru a vzdával se neviditelnému nepříteli, skleněná těžítka, ve dne vzorně vyrovnaná, vytvářela v noci vize nových abstraktních odrazů na stěnách, scéna působila na nás, na dědu strašidelně. Babička proto vymyslela těžké závěsy na okna, ale i závěs na prosklené dveře. Měli jsme s bratrem rituál, že před spaním musely být zahrnuty oba závěsy, jinak se nešlo spát, a pak nastalo téměř absolutní ticho i tma. Tak vzniklo nejbezpečnější místo na světě.
Nikdy v budoucnu, na žádném místě, v žádném bytě, nebo domě, v nejdražším hotelu už to takové nebylo, ten pocit. Ten pocit zmizel jako celé dětství.
