Neuměla jsem hrát karty, a tak jsem jela do nemocnice - napsala Bohuna Kopřivová

Ležím v nemocnici v posteli a přemýšlím. Jak se to vlastně stalo? Asi si nevzpomenu. Vím, že bylo krásné počasí, spousta sněhu, opravdu bílé Vánoce. Poslední, na co si pamatuji je, že mě vpravo v těsné blízkosti někdo minul, cítila jsem to přímo na těle a najednou pád. Dopadám na obličej a pak už nevím nic. Někdo se nade mnou sklání. Já se nemůžu ani pohnout, když se mně někdo dotýká, tak šeptám: "nechte mě být, už to bude dobré."

Matně si vzpomínám, že to byl muž a říká: "vy jste mi vjela na patky a krvácíte v obličeji, zavolám vám sanitku." Říkám ne, já tu mám chalupu. Jak jsem se k ní dostala opět nevím. Bolest hlavy, vše se se mnou houpe. Po probuzení si říkám, nemůžeš ležet, zítra přijedou děti, takže svíčková a štrůdl, vše pro 13 lidí. Přinutím se a jdu na to. Hlava bolí. 

Vánoce máme všichni rádi, a tak je přeci nezkazím. Od manžela jsem vytrénována překonávat bolest. Úplně dobře se necítím, a po dvou dnech se nechávám vyhecovat slovy: nebuď měkká a pojď lyžovat. 

Tak tři dny lyžuji, sice opatrně, ale žádná velká radost z toho není. Večer hrajeme karty a mě se to dost motá, ani jednoduché postupy moc nezvládám. Je to divné. Volám svého lékaře do Prahy. Rozkaz zní, okamžitě do nemocnice. Po CT hlavy si mě tu nechávají. Dvojnásobné krvácení do mozku. Zatím se nedá nic dělat. Tak tu jen ležím a čekám na to, co bude. Docela mně zneklidňuje, že na CT mě vozí a nechtějí slyšet na to, že bych šla pěšky. Mám být v naprostém klidu.

Když se zeptám lékařky, zda bych nemohla za tři neděle jet do Cortiny, že to mám zaplacené, tak mě milá paní doktorka s úsměvem odpoví: "Tak to tedy opravdu ne, lyžařská sezóna pro vás letos skončila."

A to mám krásné nové lyže. Nedá se nic dělat, ale to že nesmím ani naklepávat řízky, ani zatloukat hřebíky, to mě pobavilo. A tak tu ležím a přemýšlím o tom, jak se za vteřinu může celý život změnit. Chudák manžel, žádné zatloukání hřebíků a řízky taky nebudou.